Z písní.

V tvých očích najdu posilu –

kdy duch již klesá zemdlený,

tu vláhu lejou v srdce mé

ty svěží lásky prameny.

A jako chodci na pustě,

kdy studánka se objeví,

tak na rtech tvojích bolesť má

zas nalezá své úlevy.

O, což bych věčně zmírat chtěl,

by oči tvé mne křísily,

a úst zázračná studánka

zas nové dala posily!

Já nezpívám: tys život můj;

bez tebe žádné lahody,

bez tebe pole citů mých

nevydá světu úrody.

Já nezpívám, že zahynu

bez tvého oka plamenu,

bez tváře tvojí hladiny

a lásky tvojí pramenů.

Však zpívám, že bůh stvořil ráj

a dva v něj mladé lidi dal,

a modlím se jen, aby jim

ten lásky ráj vždy zachoval.

V tvém srdci ráj můj rozložen,

nadarmo zpátky pohlížim –

ach, neunikne nikdy víc,

kdo zapsán lásky obtížím.

Snad bude v den můj sluncem plát

a květy sázet přede mnou,

snad zapěje mi na konec

mou smutnou píseň, dojemnou.

Snad bude pěvci strunami,

jenž vábnou dýší prostotou –

či nemůže-li také mu

být velkou jeho Golgotou?! –

Tvář tvoje tichá hladina,

ji bouře zřídka rozpění,

a rozpění-li, nikdy víc

tam plavci není spasení.

A já jsem také s lodí svou

plul tváře tvojí hladinou,

i vznikla bouře v oku tvém

a strhla v tůni loďku mou.

A stopila ji divoko

a metla vodu vysoko

a zanesla mne na dno své –

do srdce tvého hluboko.