Z písní.

Jak těsno srdci mladému,

jež láska nerozchvěje,

v něm pusto jako v úskalí,

jež slunko nevyhřeje.

A věčně mrtvo v skalině,

tam nezakvílí ptáče,

však srdce často neznámou

se touhou rozepláče.

A tu pocítí celou tíž

smutného opuštění;

zdaž jediný je v světě tvor

probudí z jeho snění?

Často bolně ve úkrytu

neznámém si popláči,

že mně nasil v žití osud

místo růží – bodláčí.

Nedals růže, dej dar jiný,

ukoj přání žádaná,

proměň moje vroucí slzy

v toky „aqua tofana.“ –

Pak rty jeho jimi svlažím,

jež mě v lásce přelhaly,

zbude z nich však ještě dosti,

by též i mě uspaly.