Z písní.

Již osmá bije s půlnoci,

a měsíc ještě svítí,

a ještě – démant veliký –

se na obloze třpytí.

A dosud v zlaté záři plá

měsíčka tvář ta snivá,

a dosud modré světlo své

kol po zemi rozlívá. –

Však hasne modra diamant,

již v posled měsíc kyne,

pak zbledlý jakby obláček

rozplývá se a – hyne. – – –

Což dlouhé sic, přec kratičké

měsíčka panování –

což kratičké, ach! kratičké

to snivé milování.

Přiletěla myšlénka mi,

usedla si u cestičky,

jíž se vchází do srdečka;

řekla: „Dej mne do písničky!

Ne však písně do takové,

co se s orly, s větrem vznáší

v říši bájí, smělých tužeb –

taká prostnost moji plaší.

Ba ni do té, jež v tůň moře,

v závratnou se hloubku noří,

kde buď mezi perly mizí

buď se v bezdné bahno boří.

Ani v takou, umělými

jež je květy proplétána:

nejkrasší i růže s trny –

mně jen něha v podíl dána.

Ale vlož mne do písničky,

z lučního jež tkána kvítí:

i v tom prostém květu často

démanty se z jitra svítí.

Dej mne písně do prostičké,

jak si přeje skřivan v poli:

spíš tak srdce ukolebám,

když je v světě něco bolí.“

Poslechla jsem – pěju písně,

písně pěju, jak je cítím,

jak se rodí bez ozdoby,

jak se rodí polním kvítím.

Loučím se pokaždé

a písničkami svými,

jak se loučí vesna

s kvítečky pestrými,

jak se loučí potok

s lukami, kde spěchá:

na každičkém stéblu

trávy – slzu nechá.