Z písní.

Na duše křídlech nosím tě

a hýčkám jako děcko,

– blahový bojím, bojím se,

že sen můj vlastní všecko.

Však bolest srdcem proniká

a mysl vrací světu;

můj prchá sen, ty živá jsi

a z krve zas a květů.

Rozkotán, smeten v mohylu

snů zlatých palác mých,

za nimi pláč můj rozeštván

od větrů po krajích.

Poslední píseň urvaná

mře – smutně naříká,

hoj, kráče havran v duši mé –

neslyšet slavíka.