Z podzimních toulek. (I.)

V blankytnou výši bez mezí a konce

rozvírá nebe zářící svůj hled,

a dole chrpy, čekanky a zvonce

tok jeho modra pijou naposled.

Jen málo chvil – a smrt’ je k zemi skosí,

a jednou z rána uvadne jich vděk,

a v perlu stuhne každá krůpěj rosy,

již večer dal jim za svůj polibek.

Teď ještě slunko blaží je svou září

a motýl zmámen klesá u jich vnad

a brouk i čmel se o jich přízeň sváří –

což ale zítra, ach, juž zítra snad?

Ubohé květy – nic vám neoznámí

čas toho jitra, jež se rozední

nad vaším hrobem – čas, kdy stejně s vámi

zahyne též váš motýl poslední!