Z podzimních toulek. (IV.)

U mostu v lukách staré vrby šumí

a voda šplouchá do jich kořenů –

jak často v máji snil’s tam svoje dumy

a naslouchával hlasu pramenů!

Teď smutno zde, když ke známému místu

sem opět z dálky zabloudí tvůj zjev,

neb vrby plné stříbřitého listu

již prořidly a zapomněly zpěv.

Studánka celá listím zapadala,

šum jejích zdrojů spí teď utajen,

rusalka strážná s bohem jí už dala

a za ní zbyla zlatá mlha jen.

A z mlhy této bez šumu a zvuku

let jeseně ti v líce zavívá,

a rosa stydnouc padá na tvou ruku

a v píseň tvou se smutek dobývá...