Z podzimních večerů. (I. Na lizačce.)
Dva kotly v sadě pod zažloutlou hruší,
z níž líně padá povadlý již list
na vlhkou zem, co vládu zimy tuší,
jež sáhla napřed do zpěvavých hnizd –
kol záhon švestek ještě plných pelu,
jež zlatí ohně matná záplava,
když od ohniska zardělá až k čelu
se kmitne děvčat kyprá postava –
neb chvilku přestat – čtenáři můj milý –
toť hřích – a trnky by se připálily.
Nás pozvaly. Jet' zvyk to obligatní,
by vystřídali pomahači statní
spěch zahřátých, ač mohu zradit směle,
že dělnic svižných zrůžovělou tvář
víc nežli žáru poletavá zář
v nach zbarví cudný ústraníčko stmělé,
kde tichý šepot, drahé ručky stisk,
jak přivolal by rázem do strnisk
druž skřivánčí, dvé srdcí k sobě stulí. –
Noc tichá dnes a větve sotva hnuly
se chladným vánkem; na otepi slámy
tu seděl také starý Aron s námi,
nezbytná při té věci osoba.
Jeť ponocnému milou chvilka taká –
a zvláště náš, jak se nám podobá,
rád vidí kroužek, který svého sluchu
mu přeje rád, když mžikna na oblaka
vykouzlí rázem hejna pohádek
o strašidlech a o rejdění duchů,
jež v starém zámku, aniž by se lek',
sám stíhal kdysi s halapartnou v pěsti,
jak vyhnal prý kdys v půlnoc bez neštěstí –
ač křižuje se, řka své „na mou duši“,
když někde asi o pochybách tuší –
z ponurých zdí a jejich tmavých stínů
dav kletých správčích v rouše kapucínů.
Již dvakrát vyklepal a popel dlaní
v prach rozetřel (tak vždy je bedlivý)
a přihnul si. Dnes sladší povídání
chce míti snad, a uhel zářivý
v lulku si vloživ od pravého koutku
dým pustil svitý pěkně do kornoutku:
„Tak před dávnými lety, milé děti,
jsem také trnky vařil, věřte, také. – –
Pak – bílý kabát – podnes v žíly vletí
mi tisíc rarachův... Ó trnky, jaké!
Co stály mne? – Pryč děvče – eh, tož tak.
Na panské službě kotly jako studna,
a mísit musil hezky zostra u dna,
sic důtek šleh, až zakalil se zrak,
znal přiložiti správčí ryšavý –
však také já – – eh, na mou duši...
My vařili, já totiž, Hanka se mnou,
k níž nevím, co mi vjelo do hlavy
a z hlavy v srdce. Ještě dnes mi buší,
když vzpomenu si na tu ručku jemnou,
již tisk' jsem jí, a v oku zářivém
svůj obraz hledal s němým údivem,
když kradí z jitra ještě za rosy
jsem předběh' ji a skosil louky záhon. –
Za teplý pohled, oj; kdož nekosí! –
když celý den pak vzal mne správčí na hon.
Tož vařili jsme. Já dík vzdával štěstí,
že mohlo nás tak uzounečko svésti
u kotlu jednoho, blah, spokojen.
Což znal jsem hada, který ráj můj stíhá
s ryšavou bradou vlčí den co den?
Já stínem byl, kde Hančin šat se míhá,
tam zrak můj bedliv také zalétá.
To věděl on – a ona?... kdož zná zradu,
jak vplíží se, kde cinkne prokletá
daň úplatku a blyskne jiskra pýchy...
Byl kotel pasť má jak na kunu v sadu,
a já tam vlez'. – – Kol zářil měsíc tichý
jak láska má, a list se nehnul v křoví.
Jak svodný byl ten obrys barchetový,
Ó, Ó – to oko laňčí, veselé...
já v ševel kotlu mísil svoje vzdechy
jak před světicí v našem kostele. –
V tom krok se ozval, jevit zdál se spěchy,
a správčí – eh, čert – v pěkném modrém fráčku
se přišel podívat k nám na lizačku
a zkrátka děl: ,Nuž dobře, Anničko,
teď půjdeš spat, a ty pak, Jurko, též;
k půlnoci míchej ještě maličko,
až ona zas tě přijde vystřídat.
Již půlnoc nedaleko!‘ – – Totě lež –
ten jeho zrak, ten sladký úsměv její,
kdy štíp' ji drze v plném obličeji –
ten anděl – na mou duši – moh' by lhát!
Toť pletky, pletky... Bouř mi hnala hrudí,
já necítil, jak v srdci mě to studí
a v hlavě vře, jen hloub jsem v kaši vjel,
až velký kotel temně zaduněl.
,Jen zvolna, Jurko!‘ správčí křikl z dáli,
kde také Annuščiny bílé šaty vlály – –
a já se nesměl hnout, jak v zemi vklán
jsem trčel u kotliska přikován.
Tam u zdi, však až dosud tamo stojí,
v měsíční záři v kámen vytesán
se bělel velký, starý, svatý Jan.
Tam zmizeli. Já v stálém nepokoji
jsem měřil mezeru – – hle, bílý šat –
zřím stín, jenž zdá se mi ho objímat...
Hoj, čert vzal trnky, všecko, na mou duši,
a již má kopisť v záda správci buší. – –
Co pak? Nu, bílý kabát – doma zmiji
a nohy kus jsem nechal v Italii,
a tak z těch duchů, kteří v zámku straší,
znám onu lišku jako sebe, braši;
máť dosud prouhy na modravém fráčku
tak do červena – paměť na lizačku. – –
Nu, Barčo, míchej – eh, duchové kletí...“
vyklepal, roztřel – huhút „dvanáct, děti!“