Z podzimních večerů. (I. Na lizačce.)

By František Serafínský Procházka

Dva kotly v sadě pod zažloutlou hruší,

z níž líně padá povadlý již list

na vlhkou zem, co vládu zimy tuší,

jež sáhla napřed do zpěvavých hnizd –

kol záhon švestek ještě plných pelu,

jež zlatí ohně matná záplava,

když od ohniska zardělá až k čelu

se kmitne děvčat kyprá postava –

neb chvilku přestat – čtenáři můj milý –

toť hřích – a trnky by se připálily.

Nás pozvaly. Jet' zvyk to obligatní,

by vystřídali pomahači statní

spěch zahřátých, ač mohu zradit směle,

že dělnic svižných zrůžovělou tvář

víc nežli žáru poletavá zář

v nach zbarví cudný ústraníčko stmělé,

kde tichý šepot, drahé ručky stisk,

jak přivolal by rázem do strnisk

druž skřivánčí, dvé srdcí k sobě stulí. –

Noc tichá dnes a větve sotva hnuly

se chladným vánkem; na otepi slámy

tu seděl také starý Aron s námi,

nezbytná při té věci osoba.

Jeť ponocnému milou chvilka taká –

a zvláště náš, jak se nám podobá,

rád vidí kroužek, který svého sluchu

mu přeje rád, když mžikna na oblaka

vykouzlí rázem hejna pohádek

o strašidlech a o rejdění duchů,

jež v starém zámku, aniž by se lek',

sám stíhal kdysi s halapartnou v pěsti,

jak vyhnal prý kdys v půlnoc bez neštěstí –

ač křižuje se, řka své „na mou duši“,

když někde asi o pochybách tuší –

z ponurých zdí a jejich tmavých stínů

dav kletých správčích v rouše kapucínů.

Již dvakrát vyklepal a popel dlaní

v prach rozetřel (tak vždy je bedlivý)

a přihnul si. Dnes sladší povídání

chce míti snad, a uhel zářivý

v lulku si vloživ od pravého koutku

dým pustil svitý pěkně do kornoutku:

„Tak před dávnými lety, milé děti,

jsem také trnky vařil, věřte, také. – –

Pak – bílý kabát – podnes v žíly vletí

mi tisíc rarachův... Ó trnky, jaké!

Co stály mne? – Pryč děvče – eh, tož tak.

Na panské službě kotly jako studna,

a mísit musil hezky zostra u dna,

sic důtek šleh, až zakalil se zrak,

znal přiložiti správčí ryšavý –

však také já – – eh, na mou duši...

My vařili, já totiž, Hanka se mnou,

k níž nevím, co mi vjelo do hlavy

a z hlavy v srdce. Ještě dnes mi buší,

když vzpomenu si na tu ručku jemnou,

již tisk' jsem jí, a v oku zářivém

svůj obraz hledal s němým údivem,

když kradí z jitra ještě za rosy

jsem předběh' ji a skosil louky záhon. –

Za teplý pohled, oj; kdož nekosí! –

když celý den pak vzal mne správčí na hon.

Tož vařili jsme. Já dík vzdával štěstí,

že mohlo nás tak uzounečko svésti

u kotlu jednoho, blah, spokojen.

Což znal jsem hada, který ráj můj stíhá

s ryšavou bradou vlčí den co den?

Já stínem byl, kde Hančin šat se míhá,

tam zrak můj bedliv také zalétá.

To věděl on – a ona?... kdož zná zradu,

jak vplíží se, kde cinkne prokletá

daň úplatku a blyskne jiskra pýchy...

Byl kotel pasť má jak na kunu v sadu,

a já tam vlez'. – – Kol zářil měsíc tichý

jak láska má, a list se nehnul v křoví.

Jak svodný byl ten obrys barchetový,

Ó, Ó – to oko laňčí, veselé...

já v ševel kotlu mísil svoje vzdechy

jak před světicí v našem kostele. –

V tom krok se ozval, jevit zdál se spěchy,

a správčí – eh, čert – v pěkném modrém fráčku

se přišel podívat k nám na lizačku

a zkrátka děl: ,Nuž dobře, Anničko,

teď půjdeš spat, a ty pak, Jurko, též;

k půlnoci míchej ještě maličko,

až ona zas tě přijde vystřídat.

Již půlnoc nedaleko!‘ – – Totě lež –

ten jeho zrak, ten sladký úsměv její,

kdy štíp' ji drze v plném obličeji –

ten anděl – na mou duši – moh' by lhát!

Toť pletky, pletky... Bouř mi hnala hrudí,

já necítil, jak v srdci mě to studí

a v hlavě vře, jen hloub jsem v kaši vjel,

až velký kotel temně zaduněl.

,Jen zvolna, Jurko!‘ správčí křikl z dáli,

kde také Annuščiny bílé šaty vlály – –

a já se nesměl hnout, jak v zemi vklán

jsem trčel u kotliska přikován.

Tam u zdi, však až dosud tamo stojí,

v měsíční záři v kámen vytesán

se bělel velký, starý, svatý Jan.

Tam zmizeli. Já v stálém nepokoji

jsem měřil mezeru – – hle, bílý šat –

zřím stín, jenž zdá se mi ho objímat...

Hoj, čert vzal trnky, všecko, na mou duši,

a již má kopisť v záda správci buší. – –

Co pak? Nu, bílý kabát – doma zmiji

a nohy kus jsem nechal v Italii,

a tak z těch duchů, kteří v zámku straší,

znám onu lišku jako sebe, braši;

máť dosud prouhy na modravém fráčku

tak do červena – paměť na lizačku. – –

Nu, Barčo, míchej – eh, duchové kletí...“

vyklepal, roztřel – huhút „dvanáct, děti!“