Z podzimních večerů. (II. Dědečkovy zálety.)

Do kamen přiložili, z venku zima

se dívá v drobné rose do oken,

nás dědkův kožich na zápecni jímá,

že čtvero očí vidíš blýskat jen

se z chundelaté, dlouhé jeho třásně,

kde usneme vždy stuleni tak krásně.

Na bílý stůl, kam právě před chvílí

nás tučné šperky k sobě zvábily,

juž klade matka kyprý zámět peří.

Jsou dračky dnes a přijde na ně tet...

a co tu povídaček, nikdo neuvěří.

Juž sedí v kole. Každá povědět

má to i ono, co nás nezajímá,

jen v pohádkách tak slaďounce se dřímá,

a tiše potahujem babičku

za rudou u fěrtocha tkaničku

a cos jí šeptáme. „Nu, nedočkaví,

nu, nu, to půjde pěkně po pořádku,

kdo nejbělší je mezi námi hlavy,

ten nejkrasší nám poví žití řádku,

již podržela paměť pásmem let. –

Ať hlásí se! – Že já? – I toto, chyba –“

a v úsměv čtveračivý skládá ret

a k dědečkově hlavě stříbrné se shýbá,

jenž na posvěty dlouhé, smolné štípy

u teplých kamen bezstarostně chlípí.

„I toť jsou věci,“ – v smíchu na to řek' –

„když před půl věkem tebe Ježíšek

a mne pak chvilku před tím, zda se znáš,

naložil do kolébky svatý Mikuláš.

I toť je rozdíl! – – Však mám povídačku,

jíž vyplnit si troufám dnešní dračku,

a tobě na vzdor z květnatého mládí

vše vypovím, jak měli jsme se rádi,

a jak tě dobyl pro mne tenkrát nalet

můj i hraběcí nezdařený zálet.

Juž rdíš se, viď? – Eh, dávno zřím pryč dobu,

kdy příkaz mlčení mi rety vřel,

kdy vrchnosť poroučeti mohla robu

a jako v terč naň metat mraky střel

svých libůstek a říci ,mlč‘ a zlato

mu vhodit za česť, za víru – co svato,

to pošlapat a říci ,mlč‘. – Eh, darmo

je vzpomínati na staré si jarmo,

jež hnětlo nás. – – Tenkráte právě z Vídně

mladý pán přijel slavit prázdniny

na vrchní zámek na oko tak vlídně

hledící s vršku na ruch dědiny,

a nejen to, jak pověsť krajem zněla,

měl obhlédnout si také nevěstu,

jež návštěvou tu u vrchnosti dlela. –

Jak dneska vzpomínám si na cestu,

kdy potkal jsem ji kdysi v podvečeru.

Nu, zralá broskev, zralá, na mou věru;

zpod tunelu, jejž tvořil klobouk její,

dvé vpadlých očí touhy nezvábí,

ni trocha moučky v svadlém obličeji,

ni šumot žlutavého hedvábí,

jež vzadu držíc svité v náběr smělý

šla vztyčena. – Nu, z dálky – hastroš v zelí.

Však měla zlato, a to víte snad,

že panstvo naše jak sníh slunce v dubnu

se bálo s chvěním dunivého bubnu.

A slasti nahradí si od jinad

mladý pán, jen když bude zlato. –

Než přísna byla. Dobrá vlastnosť jistě,

a podnes ještě vzpomínám si na to,

jak na náhumní v oku s teplou září

se dotek' Alfred oblých jedněch tváří –

nu, nerdi se – tu bičík její svistě

sjel na hřbet chrtu, který zavyl táhle,

a mladý pán tak poochladl náhle,

když nad to ještě tvrdou jakous pecku

mu vmetla ve tvář, tuším po německu.

Ten zážeh zlosti chyt' jsem ve svůj plán,

kdy krátce před tím prosbu moji vřelou,

bych ženit směl se, zamít' mladý pán,

ač vydrovku jsem pomačkal si celou

a chvíli přešlapoval sotva vzdorně

a prosil o Josefku přepokorně.

Proč? – To ten háček. – Bylo právě ve žni,

na polích veselo, my v práci panské

jsme stohy odváželi velikánské

sepjaté pevně dlouhatými stěžni,

a víc než jindy Alfred přihlížel,

kde blýskaly se děvčat našich srpy,

kde na ňádrech jim plály kytky chrpy

a se zpěvem se řinul zážeh s čel.

Ba dokonce, když sedly ku svačině,

se natáh' u Josefky na snop líně

a nezdráhal se, chraň Bůh, častěj v let

k té její kytce sobě přivonět.

Já moh' se zbláznit, když pak z večera

s ní umlouval cos za mandele stínem;

tu juž v mé nitro šlehla nevěra

svým jedovatým a žíravým blínem.

Již břitkou kosou s velikánskou chutí

chtěl zavadit jsem jemu do kolen,

kde holeně se leskly jemnou žlutí.

Však nesklamal mne slaďoučký můj sen,

viď, Zefinko, tys šeptla mi pak v kradí,

jak v zálet večer mladý pán tě vnadí,

kde v zámku stará studna milý chlad

v košatých lipách skýtá práci denní

a kde tak často velkým kolem rád

jsem točil za tě v němém zanícení. –

To věřím, tmy tam víc než dosti bylo...

a plán můj smělý vymyšlen byl v ráz,

že smíchem váznu, jak se vydařilo,

ač nikdo neví o mém kousku z vás –

Tak, děvče mé, – jsem řekl odhodlaně

a sevřel teplé obě její dlaně –

zůstaneš doma – dál to má je věc,

však tebe záhy, švarnou hospodyňku,

dovedu sobě v nedočkavou síňku.

Než třeba mně tvé sukně květovaté

a kordulky, kde pestré květy zlaté

se zdouvají tvých ňader bouřným dutím –

jen neptej se, zač v nesnázi tě nutím,

a šáteček půjč, růžičko má hezká,

jenž s hlavy vlál ti sytou bělí dneska. – –

A svolila. Juž pádem letím domů

a za Josefku strojím k žertu tomu

svou postať věrně, jak jen znám se v stroji,

jejž zradit děvče stydlivě se bojí.

A hlavní masť jsem sebral z podpecouchu

a smíchem rudý ukryl v šumném rouchu.

Pan hrabě čekal juž, já stydliv, upejpavý

jsem laňkou přiběh' v temno beze slov

a nedal strhnout šáteček si s hlavy,

když jal mne v náruč ve zdařený lov.

A na mou věru, švarný jsem být musil,

vždyť mladý pán div že mne neudusil.

I polibky jsem splácel – odpusť, stará –

jen šeptem sladce lásku hovořil

a hladil panka v líc, i v čelo, v týl

a poslouchal, jak vášeň jeho hárá. – –

Tak vznícen byl, že sotva pozoroval,

jak častěji jsem pro cos v kapsu sáh',

kde pečlivě jsem jemných sazí schoval,

a že ho v ďasa černý líčí prach.

Toť tajná ona podařené práce,

již vyhrál jsem, též byla spekulace.

On každý den, jak už velicí páni

zvlášť bývávají hrozní puntičkáři,

hrat chodil večer šachy s hladkou tváří

k své nevěstě, by v dvorném povídání

jí nahradil, co promeškal snad ve dne.

Tu byl jsem jist, že na vějičku sedne. –

Hle, jak by rád tu zůstal ještě chvíli,

tak láká jej ten prostý šátek bílý...

však bez partie lehnout slečna milá,

tu by s ním třeba měsíc nemluvila,

neb, kdož ví, zdali v stokrát horší kleště

by nesevřela srdce jeho ještě –

snad výhosť – – nu, a to by byla rána

pro tůně různých dluhů milostpána.

Přec odtrh' se. Juž hodně bylo v noci,

a polibkem, jímž zazvonil mi v ret

tak na rozchodnou, splašen s větví slet'

roj vrabců, ačtě dosti byli krotci, –

a spěchal v ladný, pohodlný sál,

by hodiny dle zvyku nezmeškal.

A já – nu, zvědav potichoučku vzadu

se za ním k oknu v podívanou kradu,

jak skončí se, co nastrojil jsem chytře.

Již zmizel v brány polotemném nitře,

já svléknuv šat svůj dívčí na špičkách

jsem sotva vypjal se, juž slyším také

křik hraběnčin, jak na hrdlo by sáh'

jí někdo náhle v zákeřnickém kousku;

jen tenkrát že to znělo po francouzsku.

Buch dveří slyším, hlasy všelijaké,

a jižjiž letím – ne dom, chraniž Bůh –

leč puntík dopsat v řádku vítězivou,

již složil chytře žárlivý můj duch.

Jdu do zámku a s duší věru chtivou

ten jímám shon, co stropil panek náš

hůř jistě než sám černý satanáš.

I potkám ho, an ve své křídlo kvapí,

a stěží věru moh' jsem tajit smích.

Pokorně stanu přec. ,Aj, duše chlapí...‘

mu vyletělo z retů sevřených,

,co chceš?‘ – Já, milostpane, toho ptáčka,

co čekal u studny dnes na panáčka,

jsem chyt' a jdu teď k milosthraběnce

naň žalovat. Oh, místo k panence

vás, pane hrabě, svedla k chlapu touha.

To milán byl a maškaráda pouhá,

co líbal jste... ,Ej, mlč již, mlč mi, synku,

a chceš-li ještě onu kletou žínku,

nuž za mlčení si ji tedy měj;

že mlčet budeš, však mi přísahej –

sic ještě jsem tvůj...‘ Blysk' jsem trochu okem

a ze síně již letím domů skokem.

Pak za tři neděle – – nač dalších řečí,

snad babičku bych uved' v nebezpečí

růžových červánků... Tak na pomoc

k nám přijďte zítra opět, děvčátka,

snad narodí se nová pohádka

kdes v šedé hlavě. – Pro dnes dobrou noc,

a každá o svém nejmilejším hochu

si dejte snů zdát přelíbezných trochu.“