Z poetiky.

Co umělci vše může říci čára;

snad v ní je všecko, proč si zahoroval,

v ní tváře spirála i boků oval,

sklon prsů plných, jež dme míza jara.

V ní hvozdů obrysy, v ní stoupá pára,

jíž křivkou proťal sup, v níž jeřáb ploval,

v ní mezi buky pavouk síť svou snoval,

v ní kalich svlačec s poesií jara.

Co tomu čára, tím jest básníkovi

kus rhytmu, nesoucí se volně vzduchem,

jak thyrsu kolem břečťan s třapci chmele;

a zhrdat linií jest zhrdat slovy,

ta chví se očima a ona uchem,

než oběma bůh – idea vzplá v těle.