Z POHÁDKY DO POHÁDEK

Pohádka malá, ale pravda věčná

a napsal ji ten sladký Andersen,

dne nápad byl to, ale nekonečná

je platnost jejích nepřebraných cen,

muž, žena, kumštýř, kritik, student, slečna

když nad ní trochu zamyslí se jen,

moudrosti klenot má v ní víc, než zlatý –

a jsou to „Císařovy nové šaty“.

Snad víte už. Leč k vůli úplnosti

já povím obsah. Císař jeden kdys,

byl výlupek to lidské ješitnosti,

a ješitnost ta měla jeden rys:

nádheru v šatech. Nikdy neměl dosti

a co kde vymyslil v ní mozek čís,

to musil míti. Polovičku daní

ta praskla, jak se říká, jenom na ni.

Dva taškáři tu přišli jedenkráte:

My, veličenstvo něco dovedem,

což tyhle trety stříbrné a zlaté,

paráda hluchá, čert ji teď už vem,

Vy dle našeho umu nosit máte

šat, jaký žádným lidským pohledem

až dosud spatřen nebyl, výzkum nový,

šat prubířský, jenž patří císařovi.

Hle, dosavadní šaty! Z nich se těší

ne, kdo je nese, leč kdo vidí je,

a proto vždycky zvědavý lid spěší,

když pán se novým čímsi odije

a k nim se poznámky a řeči věší

než na jak dlouho? Nežli došije

sbor krejčích něco – komponují dlouze –

a potom jsou to zas jen šaty pouze!

My, veličenstvo, zrobíme vám v taji

slavnostní šaty, které nádherou

těm dosavadním v ničem nezadají,

ba předčí výrobu tu veškerou

a nad to jednu zázračnou moc mají,

když vladař obdaří nás důvěrou:

kdo hloupý je, kdo neschopen je z lidí

v svém úřadě – těch šatů neuvidí!

Toť přímo skvostné! vladař raduje se,

toť slavná pomoc v těžkém úkoli!

Vždyť císař velkou zodpovědnost nese

a nemá možnosti v svém okolí

se správně vyznat. Jistě pšenice se

zde promísila hojně s koukoli –

chci mít ty šaty! Připravte je, ano!

Co třeba, vše vám bude řádně dáno!

Sál velký taškáři si upravili

a spousty peněz vyžádali si

pro přípravy, dva stavy postavili

neb musili tu látku přísti si

a zlata hroudy sobě vyprosili

a drahokamy, jimiž promísí

tu hebkou tkáň; zastřeli okna v sále

a do práce se dali vytrvale.

Neb celý den a ještě pozdě v noci

byl do ulice slyšán stavů hluk,

a zevlovači za dne, pozdní chodci

mu naslouchali, divných novin shluk

se rojil říší, mozky bez pomoci

rozpálil všelijakých zvěstí pluk

i začly hořet – kdo co ví? Kdo poví?

A nejvíc hořel mozek císařovi.

Sám nepůjdu tam – k tomu rozhodnutí

jej skepse jakás přec jen ponoukla –

což kdyby... a již ministra jít nutí,

by jeho rozšafnost věc okoukla,

je moudrý, úřad jeho nevynutí

si výtky jedné – na oči dá skla,

důkladně vše si prohlídne, pak řekne

jak daří se těm pánům dílo pěkné!

Bouchala chvíli excelence v dveře,

pak otevřeli. Vešla potichu,

sál celý ztopen v tajemném byl šeře,

tož s okna odtáhli kus tepichu,

ministr mne si oči v nedůvěře,

a věřte nebylo mu do smíchu:

dva prázdné stavy v prostřed sálu stojí,

a oba mistři takovou řeč strojí:

Hle, excelence, kterak barvy hrají!

A nikdy jedna, zároveň vždy tři.

Jak tricolory ty se promítají,

když člověk odtud na ně popatří!

A sáhnout račte! Zda kde v světě tkají

cos takového! Záchvěv povětří

je hrubou dekou proti látce této,

vy račte vidět. Císař nahledne to!

A ministr stál jako vodou polit.

Nic nevidím... sem tedy hlupákem...

Či úřadou jsem neschopným a zvolit

jsem pensi měl už... Nešťastná ta zem,

až uvidí, jak při zkoušce jsem prolít...

A posměch všude... Každým žebrákem

já souzen budu... Však ne. Hlavu zvedám.

Já postavím se. Já se jen tak nedám.

Jsem věru šťasten, že mi přáno, páni,

prvnímu spatřit vaše umění.

Je to, jak díte. Vaše zpracování

i veličenstvo jistě ocení,

chci referovat jemu bez meškání

a přimlouvat mu, ať jen nelení

popatřit teď už na to vaše dílo,

jež zázrakem mé oči ohromilo. –

A císař byl tu, neotálel více,

ba, hotový šat ráčil vyzkoušet,

taškáři mohli vymluvit si plíce

nad divem, jakého dřív nezřel svět,

a vládci plály hned, hned bledly líce,

pak ráčil slova chvály povědět

a rozhod, že ty šaty na procesí

o božím těle prvně obleče si.

A při tom procesí, oh, jaká sláva!

Z daleka, blízka přibyl v město lid,

ulice plny, na hlavě je hlava,

špendlík by ani k zemi neprolít,

teď, támhle s nebesy jdou... támhle z prava...

ministři nesou je... pod nimi být

náš císař musí v zázračném tom hávu...

čepice dolů... volat slávu, slávu!...

Ty pane bože! Jaká je to krása!

Ty barev hry! Jak se to promítá!

A každá barva třikrát takřka jásá!

Jak padne kabátec. Ta kvalita!

Náš císař chlapík! On je naše spása!

Buď věčná sláva mu! Jen necita

a hlupák může neuznat, že nebe

nám dalo zázrak, když nám dalo tebe!

Stála tam, děcko držíc, jedna matka,

takový byl to šotek rozmilý,

ten do smíchu se dal a vykřik zkrátka:

Pán po ulici chodí v košili!

Lid ztich: Hle, slyšte hlas ten neviňátka!

A rozumovat začal po chvíli:

To není hlupák! Úřad nemá! Krátce:

V košili pod nebesy jde náš vládce!

A císař slyší. Po lidech se dívá

a všude vidí úsměv jízlivý,

po sobě hledne – je to pravda živá

a lidem těm se pranic nediví,

má košili jen, jak ta banda všivá

jej napálila, nyní arci ví,

však obřadně šel dál, byť duchem skleslý,

ministři vážně nebesa dál nesli.

To text byl, prosím, jako o kázání,

teď přijde výklad. V této pohádce

mutatis mutandis se, vzácní páni,

klíč věčný skrývá k mnohé hádance,

jež v dějích dneška, v kultuře se chrání

a v lecčems jiném. Tedy ve zkratce

si řeknem: císařovy šaty straší

nám ještě silně na té zemi naší.

Jen pozorujte: v té či oné říši,

(a řeknem: všudy) umní taškáři

jak o té, oné osobnosti píší,

až stvoří háv (jak ti tam císaři),

duch jeho obleče jej, hned se výší

a s polobožskou pýchou na tváři

na světě trůní – kdo tak neuznává,

hned hlupcem se či neschopníkem stává.

Příkladů toho je i jinak dosti:

hle, vůdce strany, mnohý politik,

je vynikající hned osobností,

když taškářů sbor k jeho měšci vnik,

háv duchu jeho, vábný barvitostí,

jež nosit možno z praktik do praktik,

mu utkají a ještě pozor dají,

zda diváci jej také uznávají.

Hle občan! muž ten ve všem praktický je.

Ve společnosti se jak demant skví,

jak Sardanapal dobře jí a pije,

vzor přímo příkladného sobectví,

„já“ vlastenecké vždy mu v puse žije,

ač vlast ta v pravdě málo o něm ví –

však taškáři mu stále předou hávy

z kadidla vlastenectví kolem hlavy.

A podívejte, co se dělá s vědou:

co košilatých duchů chodí tu

ve světle slunce! Jak si vážně vedou

a na lid shlíží v pyšném pocitu,

taškáři arci vzdušný háv jim předou

za bakšiš, za protekci tam či tu

a běda tomu, kdo by pravdou vzňatý

chtěl křičet: Vždyť ten pán je košilatý!

A pohledněte na malíře dnešní!

Co konfusí, co zbrklých směšností!

(Ne u nás, arci. Zde by byli směšni

umělci tací naší bodrosti),

tam kritik najde pro ně roucho mešní

a obmyslně hlásá s hrdostí:

Jich nechápou jen duše zaostalé,

hlupáci, idioti a tak dále.

A budovatelé těch škatul nových,

jež kostely zvou, domy, vilami,

(ne naši ovšem, jenom z obrazových

ukázek zjevují se před námi)

co akvarií, klecí papouškových

a želvích beden sem tam s děrami –

a hlupec jen tu otevřeně řekne,

že to se mu zdá být málo pěkné.

A básníci a robitelé prosy –

chceš luštit hádanku či šarádu,

je dost jich u nás díky za to bozi,

a cizí vozí v bědném překladu,

jde hlava kolem, neb jak tvrdí mnozí,

je nutno míti spodní náladu

a kontakty, jak soudci vysvětlují;

kdož nerozumí, hlupci prostě slují.

Ty hávy snují ovšem kritikové,

geniů budující hodnoty,

jsou major-domy v říši nadduchové,

dí umělcům: jsem tolik jako ty,

ba, ještě víc, ty vaše dumy nové

vstupují teprv námi v životy –

já v říši hlupců chci z vás bohy tvořit,

a vy se za to budete mně kořit.

A život státu (cizího, toť ví se)

být může vnitř i na ven zoufalý,

strom prožraný, nad dravou vodou vise,

nad chvilkou trne, jež jej povalí –

však taškáři jsou tu a překřičí se:

strom zdráv je – voda nějak odpálí,

kdož nevidí tak, hlupci jsou a valem

by měli trestáni být kriminálem.

A tak by dál to šlo do nekonečna. –

Toť postaveno na světa je řád,

že lidská hloupost je tak stále věčná,

jen že se nechce sama k sobě znát,

taškářů mazanost pak příslovečná

z té hlouposti vytloukla grošů řad

a bude vytloukat je dlouhá leta

a řeknem přímo: do skonání světa!

Tož pro dnes dosti. Že jsem na cizinu

tu pohádku moh aplikovat dnes,

mě věru těší. Tu svou domovinu

by člověk rád měl čistou, žádný rez,

ne vrtáckou, vždy prostou hloupých stínů,

jež vrhal by snad na ni kdos a kdes –

vždy zdravou, pevnou, slovem, odpusťte mi,

ať první je v tom ve všem na té zemi!