Z POHŘBU

Z pohřbu se vracím – v pusté obydlí

že vejdu, mním,

kde stesk se usídlí

a kde své dny jen smutkem vyplním.

S obavou kliku tisknu – do dveří

jak cizích šla bych, kde mne nečeká

hostitel známý s vlídným úsměvem,

by dál mne zval.

Než kouty zšeřelé se jasní vzpomínkou.

Tam pero je, jímž psal,

zde kniha, které dotekl se kdys,

tam váza, kterou přinesl mi v dar,

zde dílo započaté, náčrtek

ku řadě přednášek. Tak zmar

jen tělo vzalo. Duše žije dál

a vzpomínkou v mém mozku hovoří.

Shořelo tělo, duše neshoří.