Z potulného života.

Drkotavé vrže po silnici

vetchý vozík; klisna vyhladlá

nestejnými trhá poklusy

povoz v kamenech se tetelící;

do hromádky právě upadla,

zajisté že biče zakusí.

Zakusila. Vozka chutě kleje

na hrboly cesty, na koleje,

a hle, bičík v milošvarném švihu

na rezavou ukládá se hřívu...

A pak vozka k vozu nazpět chvátá

pobízeje zbytky archy sporé:

v jejím nitru děcko s matkou choré

a pod plachtou na dvou kolech chata.

Trochu slámy, něco hadrů k tomu,

toť je všecko ubohé jich lože;

není ani postesknouť si komu,

požalovať, můj ty milý bože!

Principál i vozka vedle kluše,

mezi rtoma píseň beze slov,

snad je kus v ní chudé jeho duše,

nad životem osamělý rov...

A za lesem ze vsi vížka kyne,

tam jich dnešní vytoužený cíl,

jako jiným cesta na sta mil;

podél silnice se potok vine

ostříhaný chudě vrbinami.

A hlas zvonku krajem zvučí známý,

klekání aj! právě ve vsi zvoní;

odhrnuje mužík plachtu, hledí do ní:

matka děcko ve svou náruč stiská,

dýše ztěžka matka jako dítě

jedním smutným dechem pospolitě.

Klisna stane. Před očima víska

klidně zírá hosti na cizí.

A principál klisnu pobízí

pronikavým „hi“ a svižným „hopsa“

ku hospodě, aspoň o sto kroků,

a slibuje něco od obroku,

sena trochu, snad i špetku ovsa.

Ale marně. Kůň se k zemi kloní.

Opět zdvihá plachtu principál,

zas nazírá opatrně do ní;

v odpověď mu strašný výkřik krátký

zápasící s děckem, bídné matky:

děťátko si pán bůh k sobě vzal!

Zvědavá se mládež vesnice

v posměšném i žalném pokřiku

kol a kolem staví vozíku,

nad nímž muž i žena plačíce

rukama jen lomí na nebesa. –

A pohřbila děcko celá víska;

večer mládež vesele zas plesá,

ana máma v buben opět tříská,

na provaze skáče principál –

zejtra klisna poveze je dál...