Z PRÁCE.

Jdou lidé z práce jako mraky s chvatem,

západ jim cestu posypává zlatem,

ó, blahá chvíle – hned je hezčí svět:

už doma v klidu budou večeřet.

Jdou, jdou a jdou jak vlna řeky slepá,

za nimi syčí pára, hučí, klepá

stroj v tempu věčném, řemen utíká,

ó, marně tomu duše uniká!

Pryč, továrno! Ať ruce odpočinou,

s tím teplým večerem ať duše splynou,

ať krůpěj štěstí srdce porosí,

ať aspoň svízel domů nenosí!

Jdou, jdou a jdou v tom chvatném rytmu stroje,

by prožili zas krátké chvíle svoje,

k nim někdy radost zbloudí – vzácná dost

a často bída – jejich bledý host.

Sny, sny –! i do těch – květ ať sem tam padne,

pár akkordů zahučí stroje zradné.

jak námořníku moře zazpívá,

když daleko od něho bloudívá.

Ta pohádka až svojí pravdou sklíčí:

s tím srostli v bytost jednu, co je ničí,

jim bude hukot strojů duši rvát,

když budou milovat i umírat.