Z PRAŽSKÉHO UČENÍ.

Jaká hrůza prochvívá to Prahou,

jaké lání, jaká bouř!

Proč se žene prach kol každou drahou

jako valící se kouř?

S hrozbou rozbíhá se různou stranou

pomsty zvěstných mračen roj;

hněvným úprkem to každou branou

uražených táhne voj.

Párem skotu mnohý povoz těžký

folianty vleče ven,

jich si střeže koňmo nebo pěšky

žlutých tváří pergamen.

Ve všecky tu hrčí světa úhly

s velkou vnitřní těžkostí,

s kováním a zámky hřmotné truhly,

nabité as moudrostí.

Na každé pak naložené káře,

s níž se pachtí spřežení,

vidět magistra či bakaláře

jako vrchol skupení.

S výše své, k níž dusot kopyt zdvihá

prachu mračno vířivé,

každý žhavým bleskem zraku švihá

jako božstvo hněvivé.

Nechť mu vědy tělo vysušily

v kostru svojí svítilny,

nechť jich olejem jest povytylý,

k vědě žití náchylný.

Rusá nechť mu brada světské rysy

zkrašluje či knírů pár,

nechať vážný laloušek mu visí,

krásně hladký, na talár.

Nechť mu vlas již témě pozaclání

bělavou jen obrubou

nebo vonnými se mastmi chrání

před svou příští záhubou.

V hedvábu nechť oděn zlatotkaném,

v medvědím nechť kožiše:

v každém zříti hořce rozhněvaném

hromovládce Joviše.

Každý hrozí za nevděčným městem

za to strašné bezpráví;

že je Pánbůh stihne hrozným trestem,

s druhem druh si rozpráví.

Neboť Praha, zhoubně podemletá

kacířskými pokusy,

k největšímu neznabožství světa

svést se dala od Husi.

Rozsouzeno mocně zde a zkázně

o vysokém učení,

by tam vlastní vůle vládla rázně,

cizí skromně vedle ní.

Vlastní nadšenost a zkumná snaha

by tam vlastní měly chrám,

vlastní světla chce si vznítit Praha;

proč jen? to ví Pánbůh sám.

Vědy nájemci a podnájemci

jediní a výteční,

světoobčané a cizozemci

prý jsou jí tam zbytečni.

A přec dosud jako na oltáři

na tom pražském učení

slunili se ve své slavozáři

jako světci blažení.

Jaký div, že hněv jim z duší sálá!

Teď jak vývrat se strží

z hříšné Prahy celý proud jich cválá,

nikdo jich však nedrží.

Tu, když kluší po Karlově mostě,

sedí rytíř, v dlaních líc,

pláče, jako na kázání v postě,

s každou karou víc a víc.

Pláče jediný, jeť v jeho hlavě

vyšší rozum, vyšší vzlet;

hrůzou tají dech jak na popravě

a zas hlasně kvílí hned.

Všem co skryto, on to řeší snadno,

vzácný jest to věru muž;

máť on důvtip zříti všemu na dno,

jazyk břitký jako nůž.

Říkadel zná moudrých jak Smil Flaška;

jeť on příštím dědečkem

přeslavného Jiříkova šaška,

nazvaného Palečkem.

Pláče, div se neobměkčí kámen

horkých slz těch povodní.

Cizince tu jeti zří jak zmámen, –

je to již ten poslední.

Ten, když pohledem se rozžehnává

s Prahou, krutou macechou,

jížto hasne učenosti sláva,

pláč ten vidí s potěchou.

„Příteli,“ dí dojat, skočiv k němu,

„pochopils nás jediný!

Kvílíš pro nás, žeť již konec všemu

v pustých tmách tvé otčiny!

„Vznešené že opouští ji světlo

umění a vědění,

nevděčné jež Praze námi květlo

na vysokém učení.

Světlo naše, jež vás mělo spasit

a jež kacíř dechem svál.

Ó že směl je neurvale zhasit

zpupný rouhač, Václav král!

Hrozná ducha chudoba tu zbude.“ –

Rytíř hlavou pozatřás:

„Pánbůh z té mé vlasti, duchem chudé,

vzácní páni, provoď vás!

Nepláču já pro vás, moudré mistry,

světoznámé mudrce,

ani pro váš rozum velebystrý

nenaříkám od srdce.

Pro zatmění bez vás v kraji českém

nekvílím tak nelidsky,

ale pláču – prorockým to steskem –

že tak není na vždycky!

Že se vrátíte, až vám se zmane,

na to pražské učení,

jako mouchy jedva odehnané

k libovonné pečeni.

Ale až váš průvod zas k nám vklusá,

pak, vy ducha rytíři,

sotva potkáte zde opět Husa

s tvrdohlavci, kacíři.

Ba snad ani plačícího šaška

neozve se lkavý hlas,

ale jistě takového Vaška

potom nebude tu zas!