Z přístavu.

Ryk davu stichnul, děla dozněla,

jen se stožárů pestré praporce

se v zlatém vzduchu tiše vlnily;

tu z plavců řady vystoup’ kapitán

a pohár zlatý vínem naplniv

obrátil k moři tvář svou veselou

a k lodi pak, jež měla poprvé

se nestálých vln svěřit objetí,

jal hovořit se hlasem nadšeným:

„Spěj v dálku šťastna! větrů pohoda

ať připne tobě orlí perutě,

ať slunce zář, však nikdy blesků svit,

na plachty tvoje růže rozhází!

Spěj v dálku šťastna, mostem živým buď,

po kterém podá národ národu

ku svorné práci ruku bratrskou!

Nes nové světa náboženství v dál,

jež sluje práce! V bouřích pevna stůj,

lidského ducha symbol vznešený!

Ty ale, živle, přijmi v náruč ji,

ať Nereidek prsy, vlny tvé,

ji kolébají v snivé lahodě,

ty šťastně k břehům nes ji neznámým!

Tou číší, kterou vznáším k obloze,

bych obsah její vylil ve tvůj klín,

ti vzdává člověk hold svůj povinný

jsa, moře, duchem tobě souroden!“

To promluvil a číši kypící

vlil do vln tichých; perly zlacené

jak z číše tekly, nová křiku bouř,

a zvonů hlahol a hřímání děl

je provázely. Plachty napjaty!

ve vzduchu čapky, šátky, kytice,

a loď juž sjela v bouřném jásotu

jak báječný pták sluncem oblita.

Já, básník, ale, který stále sním,

ať pláně moře nebo pustiny

cit nekonečna vzbouzí v srdci mém,

jenž v hymně lesů, v ruchu valných měst

cos neznámého hledám, zamyšlen

snad jediný jsem v bouřném davu stál,

můj ret se nechvěl, ruka nehnula.

Však v duši mé jak mračno hrozivé,

jak bájný kolos děsná vidina

se náhle vzpjala. Mezi skalami

kdes v archipelu zřel jsem zmítanou

loď nádhernou: já viděl, větrů spár

jak rve ji plachty, ba, sup ohnivý,

jak blesk se snesl její na stožár;

já slyšel nářek lidí, jásot vln,

já viděl pustý, kamenitý břeh

a na něm nahou muže mrtvolu,

jenž nejkrásnějších nadějí jsa pln

číš vína rozlil moři k pozdravu.

Teď z lebky jeho číš si udělal

kýs mořský pták, jak rudé víno z ní

krev tekla na břeh barvíc purpurem

ve vlhkém písku tichých škeblí dav.

Křik davu zněl mi v duši výčitkou;

i šel jsem domů, z ulic prchaje,

a zde, v své jizbě stále přitmělé,

bych v přítmí života se navyknul

na temno hrobu, dvéře zamknul jsem

a zaprášené spustil záclony,

a stále mučen děsnou vidinou

jsem v podušky skryl ubledlou svou tvář;

neb běda! – věčné ironie duch,

jak navzdor mojim zpěvům nadšeným,

plamenným hymnám duchu člověka,

mně ukazoval stále v lodi té

tvou, bludné lidstvo, budoucnost a cíl!