Z RÁJE!

Ty’s mne z lásky ráje vyhnala,

Abych bloudil širým světem,

Hledal srdce mír a spasení,

Hnán vždy upomínek hnětem.

Budiž! Toho ráje neželím,

Vždyť zde každý květ uvadne,

A co nezvadne, rozkácí bouř,

Nebo věkem se rozpadne.

Zde o ráji snít – toť velký blud,

Z něhož bolem kát se máme;

Nás již jednou z ráje vyhnal bůh,

Marně jiný ráj hledáme.

Vím to – a tvé lásky neželím,

Pro ni plakat – novým hříchem! –

I vzpomínek hlasy truchlivé

Zmlknou brzy v hrobě tichém.

Ale přes hrob bol ten setrvá,

Jenž mne při vzpomínce jíme,

Pravého že ráje vyhnanci

Se i ze snů vyháníme! –