Z ran drsných, které z dáli slyším zníti,

Z ran drsných, které z dáli slyším zníti,

stín obrovitý vyhoupl se skokem

a zvolal, přeměřiv mne hrdým okem:

„Dech práce jsem, té, jež vás všechny sytí,

ryk zápasu, jenž nedá planě sníti.“

Hned těsným ke mně přitočil se bokem

a spěchal dlouhým, neohebným krokem,

že únavou jsem sotva mohl jíti.

„Co chceš?“ dím tiše, „dlouho jsem ti sloužil,

znám dobře, po čem vzdychal jsi a toužil,

mně nejsou nepovědomy tvé strasti.“

Stín zastaviv se, vzkřikl v smíchu suchém:

„Chci pánem být, chci všemu světu vlásti,

i těm, kdo pracují, jak praví, duchem.“