Z RANNÝCH POTULEK.

Rád chodím v lese, dokud nemá stínu,

dokud jej zevšad světlo proniká,

rád cítím vonět mech i čerstvou hlínu,

kdy zem svá prsa jaru odmyká!

V lehounkých vlnách čistý vzduch se třese,

prohříván teplem jasných paprsků –

jakobys ambru dýchal kolem v lese

a víno lokal v smrčin okrsku!

Habry a duby ještě šaty mají

od lonska zbylé, s barvou rezavou,

v hlubinách strže posud ledy tají

a slunko pije závěj mokravou...

Leč v pasekách už jásá píseň ptačí

a z rokle šumný pramen klokotá,

a z listů, tlících na zemi, se tlačí

podléštka modrá vděkem života!

Osyky halí sivých jehněd hříva,

jilm do růžova v květ se obalí,

po vršku skalin rejdí kos a zpívá

romanci jara, kterou v zimě snil...

Oblity jasem stráně v slunci stojí,

keřům se na nich lesknou pupence...

Les jakby čekal na milenku svoji!

Přijde-li v náruč svého milence?...

Čarovný lese, nemáš ještě stínu,

tím však jsou krasší tvoje nedbalky –

vždyť lepá vesna dřímá juž ti v klínu,

a s jejích ňader voní fialky!