Z ROMÁNU.

Jarmark hlučí po městečku,

na trh přivez’ židák zlato,

panstvo pýchu, žebrák nouzi,

nebe déšť a hojné bláto

a červené hladké líce

vyšňořené krasavice.

Při zdi stlačen na ulici

zpěvák píseň vytahuje,

na obraze malování

dlouhým prutem ukazuje,

tvrdí, že se stalo jistě

před léty a tam v tom místě.

O nešťastné lásce jedné,

jak se často přiházívá,

o jakémsi moritátu

starou, známou notou zpívá:

kol se báby, kluci tlumí

na píseň i obraz čumí.

V tom z městečka do ulice

bujná čtverspřež letem cvalí,

před zpěvákem pozarazí,

div mu obraz nepovalí:

na kozlíku sama paní

uzdu drží v hebké dlani.

„Zač ta píseň?” – ,Za krejcárek.

Krásná paní, je to láce,

když teď samé všední kousky

provádí ta lidská nace;

sotva člověk při tom řádě

drží tělo pohromadě.

Někde srdce rozskočí se,

tu zas trochu krve teče,

aneb ztvrdne jako kámen,

žebráckým se krokem vleče,

neb se rozum rozštemuje,

jak figura ukazuje.‘

Zpěvák prutem v obraz šlehl,

paní oko na něj vrhla,

zbledla – píseň v ruce stiskla

a pak divě uzdou trhla,

a jak z mraku hromostřely

koně z města vyletěli.

Po silnici jedním letem

čtverspřež pádí zdivočilá,

bez ustání dál uhání

až před zámkem zarazila:

koně žhavá kryje pěna,

paní bledá jako stěna.

K ní pan hrabě vstříc ji vejda:

„Což na trhu madame sobě

krásného as zakoupila?” –

Paní mlčí jako v hrobě;

sluha bručí však za zády:

“Za krejcar svůj román mladý!” –