Z ROZMLUVY O POHŘBECH.

– a když jsem vypověděl dále,

jak lidé pohřbí s pompou krále,

jak vévody, jak kardinály

a vůbec ty, již v předu stáli,

tu Jiřinčin hlas zatiká.

– Jak pohřbívají básníka? –

Oh, básníka! Toť podívaná!

To celá vlast je rozplakaná,

že řeky vzrostou o dva metry,

že ze vzdechů se stanou větry

a oči zrudnou od křiku,

jak albinových králíků.

Tu černý prapor mají krámy

a noviny zas černé rámy

a zevšad portrét nebožtíka

ti zrovna v hloubi duše vniká

a upřímný je všudy žel

jak přátel tak i nepřátel.

A k domu smutku ti se valí,

již kdysi o to bojovali,

by směli jemu zpříjemniti

vezdejší jeho živobytí,

a jest jich nepřehledný řad,

neb dělával to každý rád.

Vůz skleněný a osm koní,

ulice vůní vosku voní,

hrá muzika a lidstva davy,

krok nese mírně kolébavý

a v čele plamen zazáří,

to s pochodněmi rejthaři.

A za rakví se nesou řády,

jež nebožtíku dali tady,

a špice úřadů a vlasti

jdou chloubu národa v hrob klásti –

čamary, uniformy, frak,

a pestří se to všelijak.

Nu, slovem, pohřeb prvé třídy.

Že rodina mít nesmí bídy,

toť samo sebou rozumí se,

neb všeobecně rozpráví se,

že nebožtík pro národ žil

a velkou jeho slávou byl.

Hrob jeho nikdy neosiří.

Jak na pouti tu život víří

a čerstvé věnce tady kladou

pobožní poutníkové řadou – –

Dál nezdrží se Jiřina

a: – Umři! – žebrat začíná.