Z rumů. (2.)

Už srdce spí, a tvrdé jeho snění,

jak u prostřed drobného kamení

když v zříceninách velebného hradu

si odpočívá kamen základní.

Čas plyne nad ním, věk se s věkem honí,

svět mění se, a kamen? ten spí dál!

a tiše spí, až nad hrobem vyrostlý

ho břečťan v náruč věrnou obepjal.

Tak v srdci vzpomínka se rodí sama,

jak břečťan kamen – si ji odchová!

však ne vždy břečťan – planá někdy růže,

a nejčastěji – hluchá kopřiva!