Z RYCHLOVLAKU

Vlak šuměl nocí tichou, svit hvězd se na sklech třás’,

vše rysy neurčité a modrý polojas,

jen místy začernalé kams na zad sosny pluly,

jak stěžně pod plachtami, jež po větru se vzduly.

Jak vraky stěhovavé v zad stále pílící

prchaly domy, lesy, jak hnány vichřicí,

teď výhně železáren a rudé ohně kmitly

a kladiv mocné rázy přivřeným oknem vlítly.

Teď zablýskl se bokem vesnické krčmy štít,

a skřipot houslí zavzněl a cinkot sklenic vlít’,

a tma zas, tma, teď v bílé balvany kolmých hrází

jen světlo naše oknem žlutavé proudy hází.

Snad stojíme? A zdá se, vše nazad uplývá.

Je to jak bouřný život, ta jízda bláznivá,

a jako rozdráždění běh věcí polétavý,

a nejasný ten pocit, kde, kdy se s námi staví?

Až přes hory a propast nás touha přenese,

náš sluch až sledním zvukem se zatmí, otřese,

ohlasem pronikavým to Osud živým sdělí,

nás na zastávce složí v hrob jeden osamělý.