Z stromu žití svého prkna strojím,

Z stromu žití svého prkna strojím,

klížím vlastními je slzami, –

já se mrtvých dětí příliš bojím,

rád bych už s tím děckem do jámy.

Ještě obrázky a víko schází,

přibijem ho srdce tlukoty, –

sbohem, sbohem! – mne už v ruce mrazí,

dobrou noc v tu věčnost soboty.