Z tajné zásuvky. (I.)
Velectěný pane – – Ne, toť příliš chladné;
začnu jinak: Nad vše drahý učiteli!
Ať se pohoršíte nad smělostí mojí,
ať i kletba Vaše na mou hlavu padne,
nelze jinak; činím, co mi srdce velí.
Ach, to srdce mé – tak ubohé, tak bědné –
hyne v úzkostech a stálém nepokoji – – –
Matinka se často starostlivě ptává,
co prý chybí mně, zda nejsem dosti zdráva,
že tak nápadně mé líce nyní bledne
a že nadobro mé písně ztichly teď – –
Bože, jakou mohu dát jí odpověď?
Chuďas netuší, co v nitru mém se děje,
že tam na dně srdce skryta vypučela
květinka tak smutná – láska, bez naděje –
Vskutku bez naděje? – Horkého se čela
ruka dotýká a za ním víří v roji
těžké myšlenky – – Však slyšte zpověď moji!
Znám Vás šestý rok – tak dlouho tomu jesti,
co Vás do našeho města, zavál osud;
oněch okamžiků vzpomínávám dosud,
kterak jsem se v tichém zachvívala štěstí
cestou ze školy Vás potkávajíc denně.
Jak jsem záviděla tenkrát každé ženě,
na niž promluvil jste neb se usmál jemně!
Jak jsem přávala si, aby také ke mně
jednou snesl se Váš snivý pohled milý! –
Kterak bláhové ty moje tužby byly!
Kdo by školačky si všiml – mladé žáby,
které málem ještě loutka slušela by?l
Rychle letí čas – a dávno vytoužená
léta dlouhých šatů náhle překvapí tě.
Nesmějte se mi! Snad tváří ještě dítě,
ale srdcem už jsem celá byla žena.
Všecky myšlenky mé k jednomu jen spěly
idólu, jenž moji duši vyplnil,
jemuž obětovat chci svůj život celý – – –
Náhle splnilo se, o čem duch můj snil:
jednoho dne stal jste mým se učitelem!
Poprvé když vedle mne jste ku klavíru
sedal, žár se náhlý rozproudil mi tělem,
hlava se mi v divém zatočila víru,
div že sladkou mdlobou neklesla jsem k zemi.
Jak jsem hrála, nevím; ruce chvěly se mi,
ve skráních mi stále bušil příval krve,
noty viděla jsem jenom jako v mlze.
A když odešel jste po hodině prvé,
palčivé jsem déle nebránila slze,
posléz mocnými jsem dojmy přemožena
v křečovitém pláči padla na kolena – – –
Nový pro mne nastal život v oné době,
blaha tichého i žalu plný. Časem,
na čtyři když ruce s Vámi hrávala jsem,
trochu víc když jsme se přiblížili k sobě,
zdávalo se mně, že prsty Vaše hbité
třesou se jak mé: hned jásala jsem v duši,
jaká změna se mnou stala se, že tuší
srdce Vaše již a že mi rozumíte.
A když setkaly se někdy naše zraky,
snivý pohled Váš zdál mluviti se ke mně,
stejný cit že vládne Vaším srdcem taky.
V chvíli takové jsem ani necítila!
že jsem slabou dcerou ubohé té země;
dosud nepoznaná, netušená síla
dávala mně křídla, která v nové zcela,
v rajské jakési mě kraje unášela...
Avšak nebylo tak vždy. Též byly chvíle,
kdy jste nepromluvil víc, než bylo nutno,
a jen do prázdna jste hleděl zasmušile.
V chvílích takových mně bylo k smrti smutno,
nepoznaný stesk se zmocnil mého nitra,
vaše bolest byla mou též bolestí.
Ve dnech takových jsem, tušíc neštěstí,
často beze spánku dočkala se jitra;
nikdo nezřel slz, jež na podušky sníh
hrnuly se proudem, a mé těžké steny
slyšely jen němé ložnice mé stěny
v oněch nekonečných nocech bezesných.
Do této až chvíle lásky svaté city
v hloubi mého srdce zůstávaly skryty,
ústa moje byla němá doposud;
vidím však, že vášně démonická síla
denně rostouc srdce mé by zardousila,
proto odhazuji planý dívčí stud
volajíc: Což můž‘ mi na světě být dražší?
Miluji Vás! Osud můj je v moci Vaší – –