Z tajné zásuvky. (II.)

Čeho jsem se to jen – probůh – dopustila!

Nevím, kde se ve mně tenkrát pošetilá

vzala odvaha, že tak jsem bez ostychu

tajemství své sladké odhalila Vám,

o němž myslila jsem, že je pochovám

na vždy ve svém srdci. Však též mému hříchu

v zápětí hned krutý dostavil se trest:

místo Vás jen zcela stručná přišla zvěst,

že jste ochuravěl; mně však cosi praví,

něco jiného že zdržuje Vás doma,

nežli nenadále otřesené zdraví.

Spínám ruce své a chvějícíma rtoma

volám k Vám, můj drahý mistře: Odpuštění!

Žádná vina přec tak veliká snad není,

aby nemohlo jí prominuto být,

upřímné-li ozve lítosti se cit.

Taká lítost ve mně vzbudila se nyní,

svědomí co trpké výčitky mi činí:

Vášní, láskou zveš, co pouhé sobectví je;

proč chceš ve všedního žití strhnout vír

muže, který svému umění jen žije,

jakým právem rušíš duše jeho mír?!

Není sobectvím má láska! Oběti

nelekám se! Chci jen sama trpěti – – –

Nenáležíte jen sobě – vím to, vím;

nuže, žijte dál své sladké Muse v klidu,

božské Uměny své svatým tajemstvím

povznášejte mysl a tu lidskou bídu

mírněte! – – – Ta slova listu mého smělá

promiňte mi již – a zapomeňte na ně!

jenom nešťastnou mne, probůh! svrchovaně

nečiňte, mnou ve svém pohrdaje hněvu!

Přejte mi, bych dále vídati Vás směla,

naslouchat bych mohla Vaší mluvy zpěvu – –

V odpuštění Vaše doufati-li mohu ?

Přijdete-li zítra ? – – Či snad pravda to je,

že jste nemocen? Což modlit chci se Bohu,

který jediný zná cele nitro moje!

Kde již lidská pomoc dávno marna, divy

ještě konati Bůh může dobrotivý – – –

Probůh, přijede jen! Ne vášeň ženy žhavá,

duše žákyně Vás tichá očekává – – –