Z tajné zásuvky. (III.)

Jsem k smrti smutna, všecko truchlit zdá se,

je smutek na všem, kam se podívám;

jsem ubohá – a přece šťastna zase,

vždyť přišel jste – ó díky, díky Vám!

Tož pravda přec, že byl jste nemocen;

jsouť tváře Vaše víc než jindy bledy

a dosud jeví churavosti sledy.

Ó, kdybyste v mou duši viděl jen,

jak výčitky ji hrozná kruší tíž,

jež plaší každou myšlenku z ní jinou:

že pouze mou jste onemocněl vinou!

Však výčitky jsou málo platný již – –

Mne roztřásla v tom okamžiku zima,

když do dveří jste vkročil, před očima

se zatmělo mi náhle. Brzy však

můj zmizel strach a zjasnil můj se zrak,

když slyšela jsem hlas Váš melodický,

jenž zněl tak měkce, jako zníval vždycky,

a chvěl se lehounce, když letmo, plaše

jsem pohlédla v to dobré oko Vaše,

v němž po nějakém hněvu ani stopy.

Ta hodina, jíž jsem se obávala,

mně uplynula jako chvilka malá,

já čekala jsem s bázní, kdy zas chopí

se Vaše ruka klobouku. Než čas

jak tentokrát by nebyl naším pánem,

my mnohým ještě hudby velikánem

jsme kochali se dále. Posléz hlas

mé matinky nás vzbudil z opojení,

nás žertem na to upozorňující,

že do noci prý daleko již není.

V tu chvíli děsná bledost Vašich lící

mne polekala. Když jste za chvilenku

mne ruku svoji podal odcházeje,

já cítila jsem, kterak se Vám chvěje,

a když pak za Vámi jsem vyšla, venku

se náhle lístek octl v mojí dlani.

Což nemohla jsem se pak dočkat ani,

bych sama již v svém byla pokojíčku,

bych zavřela se, rozžala si svíčku

a zvěděla, co Váš mi nese list!

Teď vím to již – a přece stále znova

jej otvírám, vždy znovu musím číst

ta jeho, byť i soudila mne, slova.

List osudný však nejen vábí hled,

já vášnivě naň také tisknu ret.

Proč líbám jej? Vždyť přece bez lítosti

soud vyřkl nade mnou! Vždyť jsem prý dítě

a cit, jenž ve mně zaplál okamžitě,

já mylně zvu prý láskou! Zřejmo dosti,

že dopis Váš tak chtěl mne zahanbit, –

a já jej líbám! – Po krátkém dnes čase

svá slova musím opakovat zase:

Ne, nejsem dítě! Vřelý je můj cit,

je plamen to, ne pouhá jiskra malá,

jež zapadne a zhasne, sotva vzplála.

Však nejvíc ve Vašem mne bolí listě,

co na posledním uvedeno místě.

Mám věrna být prý muži, jehož tvář

jsem v životě svém zřela dvakrát asi,

mám vedle něho kleknout před oltář

a připoutat se k němu pro vše časy –

a to jen proto, v rozmaru že chvíli

kdys rodiče své děti zasnoubili!

Kdo ptát se bude dívky na souhlas?

Jen na trh s ní jak s bídnou otrokyní!

Zvyk zmůže vše; co protivno jí nyní,

snad milé bude za krátký jí čas – – –

Ne, nejsem jako jiných dívek davy,

jimž ani pouta lásky nejsou svata,

jež slyší jen, co chladný rozum praví,

a v otroctví jdou rády za kus zlata!

Já nestanu se loutkou vůle cizí!

Ač proto někdy sama půjdu světem,

má láska k Vám přec nikdy nevymizí,

ji vyznám také ještě mroucím retem –