Z tajné zásuvky. (IV.)

Věčný Bože, nejsem-liž Tvou pravou

služebnicí, že mne tresceš tak?

V tuto chvíli jest mi nejinak,

než jest odsouzenci před popravou.

Zítra na smrt povlekou mne tedy!

Či snad moje svatba nedaleká

lepší je než smrti přízrak bledý,

v spánku posledním jenž vězně leká?!

Darmo z očí zardělých mi kane

častá krůpěj slzy plamenné,

darmo jako Kristus volám: Pane,

odejmi ten kalich ode mne! –

Nevěstou! Toť výsměch krutý tuze!

Ještě před rokem jsem psala Vám,

že se cizí vůli nepoddám –

hle, a zatím zmírám v němé hrůze

před zítřkem – – Jen Bůh, jenž všecko vidí,

zřel ty hrozné, nekonečné boje,

pod nimiž se chvěla duše moje,

nad sebou než – nejbídnější z lidí –

rozsudek jsem vyřkla. Mateřím

odolat jsem slzám nedovedla.

Dosud ještě v duchu s hrůzou zřím,

matička jak dobrá na smrt zbledla,

rozhodně když jsem jí prohlásila,

že mne žádná nepřinutí síla

k protivnému do duše mi sňatku.

S hrůzou vidím, kterak ubohá

klekla přede mne a pro Boha

prosila mne, abych na památku

svého otce neuvrhla stínu;

zavázalť se slibem druhu z mládí,

že mne za choť dá jen jeho synu.

Co tu činiti? Hlas jeden radí:

„Neustup!“ – však ihned za ním zas:

„Obětuj se!“ volá druhý hlas.

Jak mi bylo, říci nedovedu,

div jen, že mne smysly neminuly;

mlčela jsem chvíli, ku posledu

šeptla jsem: „Staň po Vaší se vůli!“

Zítra tedy odvlekou mne – zítra!

Do mého kéž byste viděl nitra!

Společné-li cos je našim duším

– a mé srdce řečí tajemnou

praví mně, že více, nežli tuším, –

ó, Vy byste zplakal nade mnou!

Pomoci což není? – Zítra již! –

Milosrdný Bože, dej, ať zdrtí

dříve mne Tvůj smutný anděl smrti

Slyš mě, Bože milosrdný, slyš!