Z tajné zásuvky. (V.)

Milý příteli! Vím, hřích že páši,

bráním se však marně; musím zas

aspoň listem navštíviti Vás.

Minulo čtvrt roku, co jsem Vaši

drahou ruku tiskla naposled.

Darmo tenkrát svoje rozechvění

skrýval jste; Váš zamlžený hled

prozradil, že lhostejno Vám není,

na vždy že se rozloučíme – – – Na vždy?

Ne – toť nemožno! Bůh nechce přece,

bych se dopustila sebevraždy – – –

Podivno, že bezděky teď k řece

často zamíří můj bludný krok;

a když se tak s břehu dívám dolů,

myslívám si často, smělý skok

že by rázem všech mne zbavil bolů...

Sama tomu nechci věřit ani,

přes tři měsíce že jsem už – „paní“.

Paní! Co v tom slově ironie!

Bezmocnou jsem služkou chtíčů hrubých

tyrana, jenž z mého žalu tyje – –

Onen muž pak drahý, kterému bych

v oběť byla všecko dala ráda,

je tak vzdálen, přes hory a doly,

netuší, jak srdce moje bolí,

v oko že se často slza vkrádá – – –

Útěchou mi jedinou v mém hoři,

že mne máte – nač to zapírat? –

že mne máte přece trochu rád.

Byť i někdy nezměrnými moři

osudu nás odloučila zloba,

přece, bolestí ač byla matkou,

upomínkou zůstane mi sladkou

mého s Vámi rozloučení doba.

Ach, vždyť dobře vím, že tentokrát

přetvářka Vám špatně povedla se;

slza v oku Vašem, tíseň v hlase

děly mi: Hle, má tě, má tě rád! –

Teskno je mi, teskno – – – Kdyže zas

uvidím svůj rodný koutek as?!

Srdce moje touhou po něm hyne,

cizinou mně každé místo jiné,

nejvíce pak – Bože polituj! –

cizinou mně nový domov můj – – –

Zahynout-li žalem nemám záhy,

třeba je mně potěšného slova;

slitujte se, příteli můj drahý,

nad tou, která Vás jen v srdci chová! – –