Z tajné zásuvky. (VI.)

Drahý příteli, ó, byste věděl,

radost z mateřství co krve stála!

Nemoc vražedná, jež upoutala

na lože mne na několik neděl,

zůstavila stopu svoji děsnou.

Lékaři mne těší, že prý zcela

zdraví se mi vrátí s novou vesnou,

naděje bych prý jen neztrácela;

já však cítím, – a Bůh svědkem je mi,

předtucha ta málo že mne leká, –

že již ani vesna nedaleká

nedovede kouzly svými všemi

zadržet, co jest mi usouzeno – – –

Ta jen v duši myšlenka mne pálí,

že tak záhy Jaroušek můj malý

– Vaše hle! jsem dala jemu jméno –

osiří a že pak za čas krátký

nové snad se dostane mu matky,

jejíž jinam přikloní se cit,

která ráda nebude ho mít.

Díky za Váš dopis! Před tyranem,

v jehož moc mě vrhl osud zlý,

útěchou mi bude, talismanem,

v nejtěžší jenž chvíli vykouzlí

vždycky před můj zrak tvář Vaši milou,

která novou ozbrojí mě silou.

Díky za tu něžnou péči Vaši,

za ta všecka Vaše slova zlatá,

jimiž posílena volně z bláta

sobectví se duše moje vznáší!

Žití bouř ať vůkol řádí lítě,

trpět budu klidně – pro své dítě!

A teď zprávu trochu veselejší

– kéž by jen též potěšila Vás! –:

příliš drsné podnebí je zdejší,

v chudé přírodě tak málo krás,

k cestě daleké v kraj rodný drahý

s Jarouškem že odhodlám se záhy;

skřivan zem až probudí, jež dříme,

sedmikrásami až zbělí mez,

v moje rodiště – k Vám pospíšíme!

Snad ten tichý, hluboký náš les,

v němž se toulávala matička,

pomoci též synáčkovi může,

snad i jemu bledá na líčka

brzy svěží vyčaruje růže.

Kéž má zpráva ve Vaší též hrudi

aspoň ohlas radosti té vzbudí,

kterou nyní moje líce planou!

Dětinsky se těším na ten čas,

rodiště kdy uzřím své a – Vás.

S Bohem, příteli, a na shledanou!