Z tajné zásuvky. (VII.)

Ty můj drahý, drahý! Tedy pravda to je?

Nešálí mne to jen pouhý přelud, sen?

Před tím blahem srdce zachvívá se moje,

štěstím nesmírným je zrak můj zarosen.

Chtěla plakat bych i jásat jedním dechem,

chtěla bych své štěstí hlásat všemu světu,

aby les i skála nejkrásnější větu:

„Miluje mne!“ věčným opáčily echem.

Má mne – má mne rád! Ó, Bože, jaké štěstí!

Sotva uvěřit jsem mohla sladké zvěsti – –

Ty můj drahý – drahý! Po dobu tak dlouhou

dovedl jsi tlumit srdce bouřné tepy,

jež se chladem zimní podobalo stepi,

po mé náruči ač dávno mřelo touhou.

Do duše se lítost vkrádá s myšlenkou,

že jsem nestala se šťastnou ženou Tvojí,

na chvilku však jen; stesk útěcha zas hojí,

že jsem zůstala ti čistou milenkou.

Duše šlechetná! Slib znaje, který kdysi

otec můj dal svému příteli, své rysy

přetvářce jsi trapné naučil, že svaly

líce Tvého chlad a stálý pokoj lhaly,

nitro Tvé co sžíral vášně zhoubný plamen.

Nad osudným svazkem kněz když vyřkl „Amen!“

skrytě v chrámovém jsi zaplakal si temně,

když pak jako ve snách šla jsem od oltáře,

svatý mír z Tvé zíral mramorové tváře,

s blahopřáním svým kdy blížil jsi se ke mně.

Nikdo netušil z těch svatebčanů kolem,

jakým provázen klid vylhaný je bolem,

jako já jsem tenkrát netušila toho – – –

Strastných, hrozných dní pak nadešlo mi mnoho,

náhradou až přišla za vši moji muku

krásná chvíle, kdy jsem plakala jak dítě

radostí, Tvou drahou tisknouc opět ruku.

Pohled jediný mi pravil okamžitě,

veliká že změna s Tebou udála se,

ale bála jsem se tomu uvěřiti,

že to láska ke mně v Tvém se chvěje hlase,

láskou že se temné oko Tvoje nítí.

Po celou tu dobu, ztracené co zdraví,

které urváno mi mého štěstí vrahem,

nadarmo – jak hlas mi neomylný praví –

hledala jsem opět v rodišti svém drahém,

po celý ten čas jsem vídala Tě denně,

tajemství však srdce rty Tvé nezradily,

choval jsi se ke mně k jiného jak ženě.

Poslední až den Tě opustily síly – – –

Ty můj drahý, drahý! Slov kde nabrala bych,

která v obrysech by aspoň zcela slabých

vylíčila, co se tenkrát se mnou dálo?!

Kdybych napsala, že ve chvíli tu ke mně

snížilo se nebe, k chudé dceři země,

ještě bych tím řekla příliš – příliš málo.

Sladké vzpomínky nic z mysli nevymaže

na to, jak mne vroucně objaly Tvé paže,

chvatnými jak slovy náhle vyznal jsi mi

dávnou ke mně lásku, kterak jsem se blahem

blízka mdlobě chvěla v objetí Tvém drahém,

v polibku Tvé rty když setkaly se s mými.

První polibek a – žel! – i poslední – –

Před zjevnou proč pravdou oči zavírati?

Květu nelze věčně kvést ni plodu zráti.

Sečten počet našich na tom světě dní,

Tvá i moje líce zřejmě o tom svědčí – – –

Víš-li, miláčku, oč Boha prosím jen?

Kdyby zavolal nás oba v jeden den,

ničí nad mé štěstí nebylo by větší.

Vítána mi brzká smrt, já toužím po ní;

čím se dříve hlava v spánek věčný skloní,

tím zde kratší bude utrpení mé.

A můj Jaroušek ? – Ach, toho nesmíme

tady nechati, ten musí jíti s námi – – –

A teď, miláčku můj drahý, moje nebe,

s Bohem pro ten svět! Já v duchu líbám Tebe,

věř, že shledáme se brzy nad hvězdami! – –