Z Tater.

Přes družnou Moravu co poutník jarý

jsem kroky své kdys vedl ku východu,

kde žezlo druhdy vládlo v slavském rodu,

a nerozpoltěn slavský kmen prastarý.

Duch můj pohroužen v tiché zadumání

a mysl těžká jako mlha ranní,

když k zemi lnouc jí halí čelo v mraky.

Slovenské nivy, podtatranské kraje!

když v dávných věků běhy nořím zraky,

hned líbám vás, hned v pláč se oči mají.

Posvátná půdo, dotýkaná nohou

těch světců dvou, již v dávnověku v tebe

sem od východu vzali cestu dlouhou,

by slavským kmenům světlo dali s nebe:

jak zřím vás dnes, i vaše bydlitele!

Jsou pouště tu, jsou lidé skleslí mukou,

v otrockém hávu, pouta kolem rukou,

a slavský důvtip sotva zříš v jich čele...

Dnes jinak tu. Uralský národ dravý

v otroctví těžké vrhnuv národ zdravý

v poušť přeměnil ty žírné jeho nivy,

a lid pohroužil ve stav polodivý.

Byl večer – slunko v zlatém potápění

si s lunou mění nebes vladaření

a čárnou tvář svou luna objevuje.

Tak dívka cudná za dne tvář si skrývá,

však v samotě dlíc večer zamyšlivá

svých ňáder půvabem tě okouzluje.

Byl večer už – mé tělo poumdleno

tou těžkou chůzí, dálným klopotáním,

již k odpočinku bylo nakloněno.

Však zabaven jsa mnohým přemítáním

jsem s cesty sběh’ a zašel do úvalu,

tu místo chaty lidské uzřel skálu.

Nic netuše, že lidskou tvář tu zočím,

jsem hodlal na mech složit údy svoje,

a v spánku zbýt se mysli nepokoje,

však obraz divný mým se zjevil očím;

zřel oheň jsem na kraji údoliny,

kol tváře rudé míhať se a stíny.

Však nežli zjev ten vtisk’ se mojí duši,

mne slova blízká z pohroužení ruší:

„Ty zbloudil jsi; to z tváří lze ti znáti,

a hledáš, matné kde bys složil kosti;

tu tábor náš – jen tvrdě známe stláti,

však také rádi přechováme hosti.“

Byl cigán to; tím vlídným dojat slovem,

tu noc jsem prodlít chtěl pod jejich krovem.

V tatranských horách, lesní údolině

ciganských stanů řada rozložena;

od kotlů oheň plá a kouř se vine,

až krajina jím celá zahalena.

Mne půvab zvláštní pojal při pohledu

na život ten, jenž mými před zraky

se zjevil, panských strastí beze sledu,

a volným, jak kdy vidím v letu ptáky.

Jim myšlének roj hlavu nerozpálí,

žár vášní našich srdce neužírá,

ni neštve v boj, jenž tak nám život kalí;

jsou bez války a nedělí jich víra...

Mé oko dlouho těká po táboře:

kol ohňů děti, starci, muži, ženy;

vše veselo a nikdy znáti hoře,

vše ve zpěvu, všech mysli naladěny.

Mně v prostřed stanů místo vykázali

a vůdci předvedli – jej „Baťou“ zvali.

Co zrak můj tak se baví pozíráním,

cigánku jakous z lesa přiváděli,

a s velkým křikem i sil namaháním

ji k stanu vůdce doprovodit chtěli.

Byl podivný to zjev: vlas rozcuchaný,

tvář zdivočela, oko vyhýřilé;

však hrdý vzrůst, ač šat byl rozervaný,

i znáti stopy krásy ještě zbylé.

Mně řečeno: žeť šílenou a v noci

prý často z stanu tajně vyletěla

jsouc vůdcově jen podrobena moci.

As rok to, v Budíně co u kostela

ji žebrat zřeli v šíleném už stavu;

je spatřivši hned rvala sobě hlavu.

A vůdce jat jsa velmi, k svému stanu

ji kázal vést a chovat upoutánu:

jakési tajemství prý spočívalo

na ženě té, jež málo z nich jen znalo.

Jsa zván, ku ohni Báťy sednu sobě,

nic netuše, že cizince tu zočím,

Slováka rodem, přišlého v též době:

to zjev zvlášť milý mým byl očím.

Zdál být se sestárlý, vlas sšedivělý,

i na čele již mnohé vrásky lpěly.

Tu „Báťa černý“ pozdvihnuv se s země –

kmet vetchý, s okem pronikavým –

všem vůkol pokynul a všecko němě

se usadilo ke ohňům tu hřavým:

„Zas host k nám přisel jeden z vzácna stavu,

to druhý již, co dnes se u nás staví.

Z nich jeden dávno znám už našich mravů,

a druhý poutník dálné od Vltavy.

Aj, Janko milý, co tě za čas dlouhý

sem od Sároše svedlo v tábor lesní;

či ozval v tobě hlas se dávné touhy,

či příbytkové vaši jsou ti těsní?

Už dvacet let, co ve štávnické lesy

jsi s námi kryl se před panskými spáry;

hoj, všecky na nás Maďar seslal běsy,

však uhnul se mu dobře Báťa starý.

Jáť mněl, že zemřels, neb že polapili

tě „páni“ snad a na sloup pověsili.

Tys zde! Vím, trudno as ti bylo žíti;

mně vyprav vše, též hosta pobavíme.“

Zamyslil Janko se; a jak kdy jíme

jej úzkost těsná, zdál se tělem chvíti.

Pak rukou čelo horké utíraje

se ponoří ve mladých dnů svých báje.

Nadějné tenkrát byly časy,

kdy mečem zdobili jsme pasy;

kdy hory naše pevný štít,

a na Slovensku všecko k boji,

hotovo krev tu svoji lít;

kdy Slovák každý stanul v zbroji:

i k Tater štítům též se vzneslo

volnosti zlaté nové heslo

a od Kriváně zahřmí hlas:

pryč s pouty, bratří, přišel čas!

A píseň jedna o volnosti

se v srdci starých, mladých hostí.

Již dlouho Maďar divoký

mučil „slovenské otroky.“

Než jazyk sláb a bez umění,

bych líčil srdcí našich žár

pozvednout Tatry z porobení

a maďaronský zničit špár.

Vám také slov těch význam pravý

se nikdy v mysli nezjeví:

vy národ jste, jenž stany staví

dnes tu a zítra kde – Bůh ví.

Vy volni jste i bez knížete –

však jméno vaše v lidstvu kleté;

vám nikdy v srdci nerodí

se svatý plamen svobody,

vy pýchou panskou vše to zvete.

Své syny Tatry k boji slaly;

a mladých orlů křídla svěží

po horách kroužíc s větrem běží;

tu houf, tam dva se k sobě spjali,

až vše tu v jeden sletne sbor,

jenž míhá temeny se hor.

A na moravských hranicích,

kde první voje k boji stály,

při svitu ohňů hořících

jsme „vytrváme!“ přísahali.

Pak jako blesk zas po Tatrách

se míhajíce oheň dmuli

a Maďaříkům černý prach

i zkusit dali našich kulí.

Nám mnohý vzešel slávy den,

a o volnosti zlatý sen

již v mysli své jsme upřádali.

I vzdorni byli jako skály,

ač mnohý z nás již k otcům spěl.

Nám svědkem Nitra, Tater stráně,

kdo písně bouřné hlas náš zněl,

že nosili jsme ostré zbraně.

Byl dlouhý boj i utrpení,

však v šiku my vždy postaveni.

Což, platno! I den Világoše

nám odměnou dal prázdné koše.

Můj tábor rozprášen; tu jedni

se táhli rychle do hor zpět,

a jiní chtíce vlasti slední

krev prolít padli za obět.

Já těžce raněn v pravou nohu

uváznul v lesní bařině,

až od vás kdos mým zvukem rohu

byv zváben, smrti vytrhne.

A v stanu vašem od té doby

jsem prožil s vámi drahně chvil

jsa léčen vámi od choroby,

než lůžko zdráv jsem opustil.

Než neduh však, víc mezi vámi

mne důvod jiný pozdržel:

slovenských vůdců nad hlavami

vynesen soud, jenž smrti zněl;

a jméno mé i zrádnou vinu

na sloupech psáno v Pešť-Budínu.

V těch dobách – kdysi za večera –

ó vzpomínko ty dávných let,

však živa, jak by bylo včera,

tak mocně mysl vábíš zpět!

Ten večer samy lesní víly

snad z kouzel zlatých utkaly,

ten večer hor těch tajné síly

se v čarokrásy upjaly;

a luny zář tak mámí tebe –

vše stříbrem jejím pokryto.

Ten večer jak by na zem s nebe

půl slastí bylo vylito.

V mou duši teskno jakés vjelo;

já poodešel od stanů,

bych ochladil své horké čelo,

tu toužil vlasti na ránu.

Kdo rozuměl z vás tomu bolu?

Tak stojím v sebe pohroužen;

tu píseň zazní tklivá z dolu

a rázem trhá duše sen...

Jakés to kouzlo svůdné kryla,

ty písni, jež mi úžasně

na věky vše se v paměť vryla!

Jak z moře slunko přejasné

se zvednouc záři kolem leje

pryč mlhu temnou zaháníc,

až hladina se v záři skvěje:

tak mysl má vždy víc a víc

se jasní, tichnou prsou vzdechy;

a duše volněj dýchala,

jak nebeské by ssála těchy.

To kouzlo píseň skrývala!

Jar tenkrát v čárném opojení

zapomněl vlasť i pomsty chtění.

Ó kéž to píseň byla jen,

nic víc! to vše by z duše prchlo

co nočních vidin phaenomen.

Však náhle pění čárné ztichlo,

postava kás mým před zrakem

se v stříbrolesku luny zjeví.

Cigánka to! Ji poznal jsem.

Pověstná byla svými zpěvy

a nejkrásnější ze cigánek

jest zvána v vašem táboře.

Mnohý prý cigán míjel spánek

a mnohý chřadnul od hoře:

však každým z nich prý pohrdala.

Mně mnoho ještě řečeno:

žeť umění i tajná znala,

jež od duchů ji zjeveno;

a nad Dunaje vodami

prý tančívala s vilami.

To slýchal jsem a vídal taky

ji častěj mého u stanu,

kdy sklopenými se zraky

mně léky kladla na ránu.

Než mysl tenkrát v jiné říše

po skvělých videch toužila

a nikdy ještě lásky číše

v mé nitro žáru nevlila.

A Marjula – takť byla zvána

v mém srdci tenkrát nekochána...

O duchu strážný, večer onen

proč péče tvá mne minula,

kdy v lesních vil síť já byl vhoněn,

kdy ona u mne stanula!

Jak stanula! To sama víla!

Vlas černý splýval po šíji,

v něj luny zář své stříbro lila;

a oko, jak kdy rozlijí

v ně čáry moc svou neudolné,

mně v hloub se duše vnořilo.

Já cítil, jak jí ňádro volné

se v sladkém dechu vlnilo,

jak vzdechů jejích přívaly

k mým prsoum ztuhlým splývaly...

Tak stála tu! – já beze dechu

tím zjevem byl jsem opojen.

Tu náhle ona v lehkém spěchu –

snad tušíc duše mojí sen –

svou náruč snivě rozevírá; –

a k srdci ruku přiložíc

zavzdychne, jak kdy touhou zmírá –

mně zdá se, že mi kyne vstříc.

Již nevím dnes – mne paměť mučí –

zda byl to já či ona snad,

co první z nás lét’ do náručí...

To vím: můj žití los tu pad’.

A dlouho potom srdce kvas

jsme hřáli v sladkém objímání,

a dlouho dleli v slibování,

až zbudil nás pak ranní čas.

Co říc’ mám dál – mne milovala

Marjula ohněm nejprudším;

i v srdci mém se láska vzňala:

ty, Báťo, zvals mne synem svým.

My nešli ani ku oltáři

si věčnosť lásky slibovat;

my, zvykové jak vaši staří,

vždy věrně k sobě chtěli stát.

A sladce plynuli nám dnové

nosíce slasti vždycky nové,

tu největší, kdy žena má

mne dcerou krásnou dařila...

Jak rád bych já i ve šedinách

svou duši ve vás ponořil,

vy dnové, v jejichž ve vidinách

jsem večnosť blaha svého kryl!

Jak rád bych ohřál srdce zpráhlé

tím horkým žárem mladých let,

zpomínkou na dny ony náhlé!

...dnes s kletbou k nim se vrací ret...

V těch prvních dobách lásky snění

jsem na vše strasti zapomněl.

Já druhý rok již u vás v dlení

a nejistým jsem pořád spěl

dnům vstříc, jsa v sobě neodhodlán.

Ten život váš tak divoký:

připoután býti věčně na stan,

na pánech žebrat patoky

a kletbu lidí na se zváti –

vše stalo se mi odporné.

I odhodlal jsem umorné

to žití dále zanechati.

Když jednou pláčem dítěte

ze spánku jsme se probudili,

tu Marjuly i poupěte

jsem ústka boskal mnohou chvíli;

pak odhodlal se záměr ten

Marjule říci otevřeně;

ač dobře znal, jak nechuten

jí život tichý v lidské stěně.

Jíť nejlíp slunko pusty plálo

a nožku k tanci rozskákalo;

jí nádherných měst třpytný lesk

tak srdcem hýbal jako blesk.

Též to mne často rmoutilo:

že plála jen, kdy velcí páni

si štěstí dali hádať v dlani;

to žár zlý v srdci budilo.

Jsa psanec, chuďas beze dvorů,

jen prostý shléd’ jsem útulek

v šumavských horách z lesních vorů,

však lásce naší dobře vděk.

Tu vzdálen všeho světa víru

a nepřátelským zrakům skryt

jsem Marjule chtěl jenom žít

a naučit ji slastem míru.

Mé plány všecky zamítnula.

Jí život její nad všecko;

i přísaha nic nepohnula

ni naděj sladká pro děcko.

Já často potom ještě prosil.

i mnohou slzou tvář jí zrosil...

Až pojednou vše slíbila,

jen dobu krátkou zvolila.

To od těch dob, co přívětivé

jsem ústo její nezřel víc;

a zřídka už jen čelo snivé

se k polibku mi neslo vstříc.

I ta už zmizla oka zář,

co čarovala tak jí tvář:

já líbal už jen sochu živou.

To bolelo mou duši tklivou,

však doufal: ten že kvas

jí v srdci zhojí příští čas.

Byl klamán jsem; čas nezhojil

jí mysl kleslou ve přízraky;

on v rány jedu víc vždy lil.

Já zřel už v obzor nést se mraky

a slunce klesať za oblaky...

Tou dobou z pust jsme vytáhli.

Co přijde teď, jak řeknou suše

mí rtové žárem vypráhlí,

by neprasknuly struny duše?

Ty Báťo, víš, jak s medvědy

jsme tenkrát táhli do Budína,

kde tučné, vzácné obědy

vás čekaly i sladká vína.

Pilněť jsme v pustách cvičili

se čardas tančit v košili;

i naladěny píšťaly

ve shodě s bubny, cimbaly:

kde slavnosť velká, mnoho pánů,

tu dobře býti vytleskánu.

Již stanuli jsme ve městě.

Já medvěda ved’ na provazu;

však provaz tiskl do pěstě

a vrahům našim lál tu zkázu:

neb v hlavu mou tu pojednou

krvavých dnů zpomínky jdou...

A vrahům mého národu

já měl tu skákať ke hodu!

Má prsa mořem vln se dmou...

Chodíme městem; lid se shlukne

kol nás; tu kdos tě, Báťo, ťukne,

cos pospitá a za chvíli

nás v palác branou vpustili.

Dvůr z mramoru a ve čtverhranu,

pilíře zlatem oděny,

malby tu ryty ve stěny

a nachy rdí se od pavlanů.

Z pavlanů, oken nad hlavami

k nám schylují se krásné dámy;

a krásní páni se skly v ruce

tu kníry sobě hezky točí,

a cigánku-li krásnou zočí,

hned hybe jim to v tváři prudce...

Cimbály, bubny zavřeskly,

i páni v ruce zatleskli.

Medvědář hoja! vyvolá

a medvědi jdou do kola.

Nastane křik a mručení,

v to vřeskne tonů víření;

posunky svými cigáni

medvědy k tanci nahání.

Boj divý, v kole vše se víří

a zrak i sluch již unaven,

jak smyslu stojíš pozbaven

a tělem se ti úzkost šíří...

Pak medvědy pryč z kola hnali

a páni chválu zatleskali.

Zná cigán dobře omámit

těch lebek „panských“ matný svit.

Teď ticho krátké – „pusty víla“

a „nejkrásnější ze cigánek“

co šumných větrů sladký vánek

se v půlkole tu objevila.

Zas hudba vřeskná zavířila,

a krásných pestrých kyticí

se zevšad sype v směsici:

to Marjula, co v kole byla!

Teď nožka k tanci rozletla se;

a oči tak jí zaplály,

jak blesky z nich by šlehaly.

Já nikdy před tím v drahném čase

v tak divoké jí nezřel kráse.

A nejvíc páni z pavlanů;

co hejno dravých havranů

let nožky okem zpilým stíhá,

jak na kořisť kdy svůdně číhá.

Jen krátký tanec – „pusty víla“

všem hlavy kolem zatočila.

Pak náhle stanouc v středu kola

svou ruku k ňádru přitiskne

a divoce tak zavýskne,

že bázní duše zmírá zpola.

Zas ticho; ňádro volněj dýše;

tu z oka zář se usměje

a srdce její rozleje

se žárem písně v strmé výše...

Tak nikdy dravých ptáků zjev,

kdy pustou táhnou v době ranní

a přes hlavu jich bědný zpěv

se nese v hrozném dojímání,

v mou duši hlouběj nepronik,

jak šílené té písně vzlyk.

Těch tonů chvěním struna jedna

v mém srdci tak je dotknuta,

že duše má jak uštknuta

potácí v hloub se, do bezedna.

Ó Marjulo! ta není píseň,

co tenkrát ve tvé objetí

mne snesla v citu zánětí

v tvou náruč, kojíc srdce tíseň...

Co tajně věstil tvůj mi hled,

to z písně té jsem jasně čet’:

té lásky tvojí výpověď...

Zavřeskne buben, píšťala,

a nejbouřnější pochvala

se „pusty víle“ dostala.

Nás dlouho potom častováno

pokrmy, víny vzácnými,

a dary také hojnými

nám kapes obtěžkáno.

Česť zvláštní dána Marjule:

u panské zpívať tabule,

na lesklých tančit kobercích

a pánům z tváří loudit smích.

Těch nápojů všech sladký plamen

se úst mých ani nedotknul:

v mém srdci žár se jiný hnul,

ten sálal v něm co žhavý kámen.

A předtucha už tesklivá

se v duši mojí ozývá.

Den zchýlil se; a vína slastí

zmoženi spíte u bubnů;

já střízliv sám – jak ve propasti

žil nejstrašnější ze všech dnů.

A Marjula? tam hýří s pány,

což bolely ji moje rány!

Já v dáli zvonit zaslech’ hrany...

Tu náhlým hlukem dotknut jsem

i palác zbuzen hlomozem:

cigána vedli zpoutaného.

Jej lapili prý v činu jeho,

kdy šperky drahé tajně kradl,

však brzo stráži v ruce padl.

I pohřešeno nenadále

prý v paláci též děcko malé!

Ó Maďaříci! znám ty pány,

tak dobře umí strojit plány!

Nás všecky potom svázali

a do šatlavy vehnali.

Až pozdě, tuším o půlnoci –

jáť v temné ležel mrákotě –

tu zahřmí dvéře, v práskotě,

a ženou ven nás s velkou mocí.

A daleko až za branou

v tom prudkém kvapu ustanou.

Pak přísný rozkaz byl nám dán:

kdo zjeví kdy se v Pešť-Budínu,

neb na blízku svůj staví stan –

na sloupu káti bude vinu.

V tom chvatu s bázní za Marjulou

si srdce moje zastesklo;

však marně hledám utonulou.

Pak rázem se mi rozbřesklo.

Jižť darmo ovšem po ní ptáno

i darmo čekat příchod ráno!

Což platno, Báťo, všecko bylo,

že rval jsi sobě vlasy z hlavy,

že nitro mé co spousty lávy

hněv k nebesům až vychrlilo?!

My lstivé „pánů“ úklady

jsme pozdě brali do rady.

Ji zlato panské zaslepilo

a v hedvábu tak spáti milo...

Tři dny jsem u vás ještě dlel,

ač bez sebe víc, nežli bděl.

Vždy ještě naděj konejšila

mou zoufalost; však marna byla.

Dne třetího pak ve kraji

se pověst kolem rozšířila:

že po Slováku pátrají,

jejž ciganská prý maska kryla.

Mně jasno vše: jáť zanechal

papíry jakés v Pešť-Budínu.

Hned úmysl jsem dávný jal:

se ukrýt ve Šumavy klínu.

Ó noci zlá a přec tak krásná

jsi byla, sladkým dchnuta mírem;

tvých nebes světla přejasná

tak vznešena nad žití vírem,

tak láskou svatou dýchající!

A člověk já tu bídně štván,

napájen plnou jedu lžicí,

své nevěda kam kosti vlíci!

Kam poklesl to světa pán?

Ty nebes hrozní velikáni

tak tiše věčnou drahou jdou

plajíce láskou všehomíra:

jen červík-člověk bez ustání

si píď tu země změřenou

pod nohou rve a v záští szírá...

Ó noci zlá! a přec tak krásná!

Má noha těžká ve spěchu,

a žádná v hvězd tu záře spasná

v mou duši neplá útěchu!

Svou dceru v náruč obemkna

od stanu tajně prchnul jsem,

vás nevyrušiv z tvrda sna.

Tak nešťastnou jsem míjel zem!

Co dále pak? Tou nocí dnové

skončeni mého života;

mně zbyli již jen přízrakové

dnů zašlých – prázdná temnota.

A bratří los – okovy hnusné,

i Tater šíje skloněné:

to balšám zlý, to léky dusné,

zda zhojí rány plamenné?!...

Let dvacet hor těch ve stínu

se vzneslo věkům do klínu.

Již nežiju – jen poukláním

jak strom se červem dotknutý;

sem vleku se – mýmť dávno přáním,

bych ve vlasti ten sesutý

trup složil v hrob. Já též se ptal

i pátral po tvém, Báťo, stanu:

Marjuly los tak rád bych znal!

Ó Marjulo! v tom zlata planu,

zda na dceř svou jsi zpomněla?

Ty matko zlá! víc nemohu

ukázať tvář ti anděla –

leč hrob jeho bys v brlohu

šumavských hor zřít zachtěla...

Dokončil Janko. A jako strom bouří

sklácený – hlavu svoji dolů svěsí.

V tom postava se mihne v kouři

a šílený nám výkřik prsa zděsí.

Pojednou cos tu nablíž sebou trhne

a – šílená se v náruč Janka vrhne...

„Marjulo! Janko!“ dvě tu zavzní jména –

má mysl jak by bleskem ohromena!

Cigáni všichni od ohně hned vstali

a nešťastné ty sobě zanechali...

Rozkošné ráno – slunko v zlaté záři;

my lůžko své již všichni opustili.

Tu cigán jeden s uslzenou tváří

nám zprávu hroznou v chvatné dává píli:

mrtvoly dvě tam našel pode skálou

už bez ducha a s tváří zesinalou...

V mém srdci teskno. S tichou slzou v oku

jsem loučil se cigánů od táboru;

a cestu k horám svěřiv svému kroku

jsem pohled svůj vznes Tater ku obzoru.

Tam slunko plane; mne však ani jeden

paprsek zlatý září neoslnil:

z mých prsou dech se těžký vlnil,

kdy pozřel jsem na pustý hor těch éden.

Kdo lide, vzal ti ráj, trud vtiskl líci?

Ne ruka vyšší, vinu trestající!

To vraha zášť, co běd rosesila

a v tuláckou tě havěť pomísila...

A přec i v tobě jiskra svatá plane;

i synové tví někdy za svobodu

své páže zdvihli vrahem utýrané.

Však kletba zlá – ty z slavského jsi rodu...!

Jen trp! Tvé lůno hor za dávných věků

slovanských kmenů proudy rozeslalo:

ti ke kolébce vzhlédnou s okem vděků

a pomstí vše, co křivdou se ti stalo.

Na Tater štítech prápor upevníme

od Volhy břehů, Labe, od Dunaje;

pak s hlasem hromu v soud se posadíme

a navždy ztichnou mrzké řeči láje...

Na Tater štítech prápor zakotvíme

my od Vltavy – bratří ode Něvy,

hlas holubí pak v orlí zaměníme:

už láska ne – je soudit budou hněvy!