Z Tater věje vítr chladný...

Z Tater věje vítr chladný,

cesta zlá, a v krčmě žádný,

a já cigán přeubohý

žízeň mám a slabé nohy.

Jaj, krčmářko, vdovo mladá,

na vás cigán všecko skládá,

zahovořte, aspoň slovo,

holubičko, mladá vdovo!

Dejte dračku na stojánek,

roští na krb, víno v džbánek;

nežli půlnoc zběhne dolů,

posedíme chvilku spolu.

Pánbůh vám dá za to zdraví,

nepřijde k vám macko dravý,

ani vlk, jenž ovce dáví,

ani Šváb, ten chlap mrhavý.

Pustila ho, hovořili,

smáli se a víno pili;

šumný cigán pěkně zblízka

mladé žence bočky stiská.

„Jaj, jak plné, jak driečné,

tak bych probděl noci věčné,

a kdyby i dračka zplála,

hlava má by nepospala.

Nechť louče i dohořela,

byl bych štastným věru zcela –

přemilo je v noci bdíti,

místo hvězd kdy oči svítí.“