Z té duše volám: Žehnej, Bože, vlasti

Z té duše volám: Žehnej, Bože, vlasti

a lásce, jež je rodné zemi věrnou!

Byť klamné hlasy zněly nad propastí,

když dělník hlubin sjíždí v jámu černou,

ne, není třeba chvěti se a třásti,

že lásku k vlasti vřelou, nedobernou

snad zvrátí blud – nedá se lehce zmásti,

kdo pevně dotužen je prací pernou.

Když vyveze se sklizeň ruky chudé,

ne vše jest uhel, také skála hluchá,

již odděliti těžko, v ní se kryje,

však pozornou jest dlaň, jež v tmách se bije

a vytrvale třídí zboží ducha,

že pustá přítěž posléz haldou zbude.