Z TEMNÝCH HODIN.

Co žití moje jest? Let šílený to v snách

z neznámých východů, jenž západy má v tmách.

Mne touha věčná k cíli v nekonečnu žene

cestami pustými, jež děsem vydlážděné.

Já dlouhým letem zemdlen klesám únavou

a marně uspat’ chci svou duši bolavou.

Mé bledé rty již přestaly se hrobů ptáti,

zda líp je marně žít, či lépe umírati –

Já neznám radosti, ať zve se víno, růže, žena,

mně každá červem skepsí již předem otrávená,

a fantóm velké pravdy aneb svaté krásy

je v mlhách zříti lze mi slzou skrze řasy.

Proč na hory mám stoupati,

když důl vždy za vrchem je skal;

zda novou radost žádati,

bych po zrazené zase lkal?

Vše marno; vábný žití dar

jest jenom maska mámivá,

za níž vždy bol a smrt a zmar

se sarkasticky usmívá.

Vím, v nemožno je vypiata

má touha; marno je cos chtít’ –

Číš žití s gestem Sokrata

dnes chtěl bych do dna vyprázdnit’.