Z těžkých bolestí.

Ty krásné chvíle odpolední,

jež stvořeny jsou k radosti,

ach, kterak jsou už dneska všední

jak efemérní známosti.

A vychladly už dávno žáry,

a sníh už srdce pokrývá,

a Nuda ukazuje spáry

a do lebi je zarývá.

A snění rozpíná své sítě,

jež do daleka napíná,

ach, kdy už přijde, moje dítě,

ta poslední tvá hodina? –

Pak tvoje bílá duše může

již opustit tu zrádnou zem,

kde jiným lidem kvetly růže

a dáti navždy s bohem všem.