Z toulek samotáře. (I. U Karlova.)

Za dávných časů bitvy v děsném shonu

tu často vzněcovaly trapný ruch a vír;

teď puchří vlhké zdivo bastionů,

a tichou perutí se chví tu klid a mír.

Kol do kola jsou parky; šero chládku

dští stromů koruny přes zdi se chýlící,

a z bouře města jen hlas kolovrátku

sem ob čas donáší dech větru kvílící.

Zříš domy – zavřené a zadumané,

až divný stesk tě náhle pojme do svých pout,

ty chápeš, bolesti duch že tu vane,

že lidský žal a trud si zvolily ten kout.

Hle! Trpitelův dům, jimž ducha tíží

jak upír ssavý chmura temna hluboká,

a smutných divochů, v jichž lebce kříží

se v marné bouři blesků honba divoká.

Dál v parku šedý dům a zasmušený,

sbor chorý zmírajících sténá v jeho zdech...

Tam rudý zas, kde z lásky kleslé ženy

jsou k ložím poutány v mateřských bolestech.

A listím starých stromů vlídně krytý

dům blbců ponurých, příšerných mrzáků...

Na konci chrám, zjev stráže obrovitý,

tři kopule jak trůn pod klenbou oblaků!

Stín chodce řídkého tu truchle kráčí

a cítí jen, že bolesť němá jde tu s ním,

pár osob někdy potkáš v hořkém pláči,

zrak jejich zarudlý, jsou v šatě – smutečním.

Sem milenci zabloudí, přituleni

v snech lásky tajené, v opojné závrati,

kdo štěstí jich by rušil, nikdo není,

a v stínu akátů je sladko líbati...

Kol do kola jsou parky; šero chládku

dští stromů koruny přes zdi se chýlící,

a z bouře města jen hlas kolovrátku

sem ob čas donáší dech větru kvílící.