Z toulek samotáře. (II. Osamělá cesta.)

Zdi mechem kryté, puchřící, juž nachýlené,

s dvou stran se táhnou těsně, kladou vlhký chlad,

a komu chvíle samoty jsou cenné,

ten zbloudí sem, by moh’ si podumat.

Dvou parků protějších se stromy dotýkají

jak milenci, jež touží po těl objetí,

svým listím v šumu šeptají a lkají,

pták nesplašen v nich zpívá na sněti.

Cos vane tu jak tajný tesk bytosti snivé,

že mimoděk s tvých retů mizí žert a smích:

Tu někdy dlouho nezříš duše živé,

a temno tu jak v chodbách klášterních...

Sem hypochondr plížívá se v dum svých šeru,

sled žlutý chorob divných tkví mu na líci;

sbor dělníků tu kráčí v podvečeru,

jdou z města staveb k blízké vesnici.

Při žáru poledne, ve stínu starých stromů,

kdy zlato roztavené proudí na listy,

o hůl se opíraje jde tu domů

pán šedý z procházky – zjev pensisty.

Za toužných dnů, kdy jarem rozvíjí se květy

a jemnou zeleň budí z větví vlažná zář,

ó, žák sem zajde kouřit cigaretty,

pít slasť polibků prvních v dívčí tvář.