Z TOULKY ZA MĚSTEM.

Polední ticho... Obilí zraje...

Jdu krajem jako v snách...

Sterými svity slunce si hraje

na poli v ječných osinách...

Prudký žár roste, do země bije,

pod jeho údery třese se vzduch,

zvoní v něm tichoučká melodie

praskotu zlátnoucích pluch...

Anebo cvrčci z mezí to zvoní,

jak ministranti v kostele?

Já nevím... Vidím jen: motýl se honí

po rudých květech jetele...

Co je mi po tom, kdo mi tu zpívá!

Jenom se, srdce, písni té svěř! –

Z ohybu cesty na mne se dívá

ostnitý šípkový keř...

Jak se tu chudák pod strání tísní,

a ťuhýci v něm táboří –

ale on přece – dík jejich písni –

krvavým potem zahoří...

Jdu kolem... Svaté teplo mám v hrudi,

do spánků bije mi krev...

Možná, že právě ti cvrčci vzbudí

na mých rtech polední zpěv.

Buď zdrávo, Slunce, zlatý násilníku,

jenž nutíš pole do zrání –

na mýtích sílíš vůni vemeníků

a biješ pěstí do strání...

Pod pohledem Tvým tvrdá skála puká,

a v kámen tuhne měkký jíl –

a každé zrno podstupuje muka

pro úkol, smysl svůj a cíl...

Buď zdrávo, Slunce, žíhej ve vysoku,

na zemi žhoucí proudy lij –

nelituj na chvíli, v každém svém kroku

zapaluj, zaněcuj, bij!

Čekanky, smolničky, všecko to je Tvé,

v plen dáno Tvému záboru –

stoleté sosny kosmaté větve

vztahují k Tobě nahoru...

Živo buď, slunce, pohlede boží,

nejsladčí hvězdo ze všech hvězd –

Tvůj úder život jen sílí a množí –

bij nás a muč nás – chceme jej snést...

Vešel jsem do lesa... Ovál mne chlad...

Není to divné, že jej mám rád? –

Slunce je krásné, a teplo je milé –

než – v lidském životě jsou také chvíle,

kdy se zdá příjemný chlad...

Znáte to snad...

Les stojí kolem vážně a tiše –

a je v něm stromů na tisíc...

A ten les celý se potí a dýše

zahořklou vůni pryskyřic.

Je dnes tak vřelo,

utírám čelo...

Nechce se vyjíti z pod buku...

Kdes v dálce datel,

přírody znatel,

zarytě klepe do suku...

Ví ten pták dobře, co v mrti se tají...

Pro smysl praktický já ho mám rád...

Říkají lidé sic, že datli tak hrají –

ale já vím, že chce se jim žrát...

Jen si tluč, datle, je dnes tak hezky,

a škoda promarnit pohody...

Vím dobře, jak úzké jsou života stezky,

a co zlých rozmarů přírody...

Studánko, odpust hloupému hochu!

Ale víš, je to tak: přišel jsem z polí,

kde svítí slunce, až oči bolí – – –

Byl jsem jím osleplý trochu...

Hle, již se skláním a k tobě se shýbám,

jak bych chtěl s tebou v jedno srůst,

a jako milý svou milou tě líbám

štěrbinou žíznivých úst...

Proč jsi tak chladná, modře pozamžená,

a jenom vzdycháš potichu? – – –

Jsi jako panna, z níž nebude žena,

protože slyšela o hříchu? – – –

Studánko milá, nech si říc’ přece

o vroucí touze potoka –

utíká z lesa lukami k řece,

aby byl mořem do roka...

Co je to potok? – Vlnky! Tvé děti! –

Sotva ti z klínu vyskočí,

do světa běží, slunce je světí,

v radosti vírem se zatočí...

Veselé děti máš – sama jsi smutná,

jako bys byla z kamene...

Či snad ti přespříliš hořce chutná

mateřská bolest pramene? – – –

Neměj jim za zlé, vlnkám, svým dětem,

zapři jim bolest tajenou,

však jistě jednou na cestě světem

na tebe náhle vzpomenou...

A řeknou slunci: Ve výš nás zdvihni,

v dálku nás bělavým oblakem nes!

A větru řeknou: Horám se vyhni

a pusť nás deštěm na rodný les!

Poletí vzduchem, jak bílí ptáci,

do mechu spadnou slzemi...

A potom ucítíš, kterak se vrací

do tvého lůna pod zemí...

Studánko milá, znovu se shýbám,

ale teď nechci s tebou srůst:

tvou svatou vodu pokorně líbám,

tvou bolest beru do svých úst...

Tak jsem se s milou studánkou zdržel,

že jsem se o krok dál nedostal...

Ale ne, že bych se na ni snad mrzel –

kdybych to řekl, tak bych lhal!

Vycházím z lesa, soumrak se sklání,

po lukách táhne se bílá mha...

Pohled můj zdvižený k nebeské pláni

hvězdičky na ní zažíhá...

Jdu polem. Čichám, jak pšenice voní,

dlaněmi hladím prohřátý klas – – –

V ústrety z města mi klekání zvoní,

loučí se se mnou křepelčí hlas...

Sešel jsem v údolí – a teď jdu po louce

podivně šťasten a zveselen...

Říkám si potichu: Byl jsem dnes na toulce,

ubil jsem zase zbůhdarma den!