Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (I.)

Na dvě míle cesty znají Kovaříka,

který v kostelecké přádelně již leta

topičem je prvním; každý o něm říká,

že to filosof, jenž viděl kousek světa

a jenž pohotově vždy má dobré rady.

Proto také často v domku jeho prostém

k večeru tak mnohý soused bývá hostem,

nejednou též z města hoch některý mladý,

pomoci jenž hledá proti lásky trýzni;

a tu často zrak se „strýčka“ Kovaříka

rozjasní, řeč jeho v útěchu pak vyzní:

„Jenom sketa vzdychá, naříká a vzlyká,

ty však, jarý chlapče, větrům hoď své žaly,

srdnatým buď mužem, zanech planých vzdechů,

hleď, ať se ti oko jasné nezakalí;

nejmíň slzy sluší junáckému Čechu!“

Nikdo nemůž’ říct, že by kohokoli

odejít kdy nechal bez útěchy slova;

proto každý soused úctu k němu chová,

proto na dvě míle znám je po okolí.

Ale kdo by dnes jej viděl v zadumání,

jak mu starost jakás těžká hlavu sklání,

sotva by ho poznal; poprvé dnes v žití

nedovedl snad by „strýček“ poraditi,

vždyť dnes ani sobě neví rady věru.

Kovařík dnes doma sedí zařezaně

slova jak by vážil, tak je skoupý na ně,

za to častěj upře zraky na svou dceru,

která – v neděli jak u nich starým zvykem –

do jakés je knihy ponořena celá;

ve chvilkách těch zdá se, jako by mu s čela

ztrácely se vrásky, které zase mžikem

zjeví se, jak od ní odvrátí své oči.

Bětuščině matce, paní Kateřině,

tlusté modlitební knihy leží v klíně,

od nichž často pohled zvědavý se točí

k okénku, by z chodců neprošel jí žádný.

Když pak Bětuška si vyšla na ulici,

vstal též Kovařík, krok jeho těžkopádný

ozýval se chvíli tiché ve světnici,

až pak náhle stanul před pobožnou ženou,

v „Nebeklíč“ teď celou duší pohrouženou.

„Slyšíš, stará!“ jal se zvolna mluvit nyní.

„Víš-li, jaká starost do hlavy mi sedla?“

A když Kateřina udiveně vzhlédla,

pokračoval: „Starost, jakou mají jiní

otcové, když jim už dorůstají děti.

Ba, jak by měl křídla, ten čas rychle letí;

považ, Bětušce rok šestnáctý již míjí,

a tu přece snad už pomýšleti třeba,

jak by pomohla nám vydělávat chleba...“

„„A co zamýšlíš s ní?““ se vztyčenou šijí

paní Kateřina tázala se muže.

„Cože zamýšlím s ní? O to běží právě,

to jest, co se nechce srovnati mi v hlavě.

Víš, že Bětuška je děvče jako růže,

na růži pak motýl nejraději sedá;

hleď, ta myšlénka mi ani spáti nedá –“

„„Tvoje oko vidí strašáky hned všude!““

přerušila řeč mu paní Kateřina.

„„Myslím si, že dcera má je trochu jiná

nežli její družky a že vždycky bude

pamětliva slov, jež starostlivá matka

vštípila jí v srdce. Abych řekla zkrátka:

po mém rozumu tak nejlíp uděláme,

Bětušku-li dáme ještě v tomto létě

na službu k vídenské staré mojí tetě;

přijde jako domů, přijde mezi známé,

a pak, myslím, že jí také neuškodí,

přiučí-li se té němčině tam ještě.““

Kovařík zas jizbou pádným krokem chodí.

„Z toho mračna, matko, nedočkáš se deště.

Ve Vídni jsem strávil pět let, však mi přes to

nepřirostla k srdci, vždy mi cizí byla;

o tom ani zdání nemáš, ženo milá,

osudným jak může býti velké město

nezkušené dívce, jaké nebezpečí

za každým tu téměř krokem číhá na ni;

sladkým úsměvem a sladčí ještě řečí

omámí ji hejsek, který neví ani,

jakou čest má cenu, jehož zrak se pase

na nevinné tváři, která hoří studem,

hejsek, jenž svým druhům zjevně vychloubá se

hříchem, který spáchal na děvčeti chudém. –

A co s němčinou? Tou věru netřeba si

lámat hlavu; naše dcerka bez němčiny

obejde se jistě jako každý jiný.

Doufám, že již nikdy nevrátí se časy,

každému kdy ševci z naší české Lhoty,

šel-li na zkušenou, Vídeň byla cílem,

zrovna jak by v našem království tom milém

nedovedl nikdo řádně ušit boty.

Také já sám kdysi podobně jsem soudil,

v mládí drahná léta cizinou jsem bloudil

za tím, na dlani co leželo mi doma.

Komu naše Čechy zdají se být malé,

ať se podívá jen s pánem bohem dále

ať však nezapírá nikde svýma rtoma,

že je synem naší drahé české země!

Ale kolik najdeš upřímných tak lidí?

Při myšlénce pouhé krev se bouří ve mně,

v cizině že Čech se za svůj původ stydí,

divně překrucuje poctivé své jméno. – – –

A teď dobře rozvaž ve své mysli, ženo,

jak by ti as bylo, až by naše dítě

po letech zas přišlo svého do domova,

jazykem by cizím švandročilo hbitě,

česká však jen pracně shledávalo slova?

Jak by ti as bylo, až by za večera

cizím jazykem se modlila tvá dcera?

Myslím, že by hořem srdce puklo tobě;

já bych aspoň raděj ležel v chladném hrobě,

než bych slyšeti měl, kterak dítě naše

hříchy na své drahé mateřštině páše.“ – – –

Muž teď ustal v řeči, tvář mu barvu mění,

rty se pohybují v mocném rozechvění.

V ticho nastalé jen cvakot hodin spadá.

Žena chvíli váží řeči manželovy,

potom hovoru nit navazuje slovy:

„„Vidíš příliš černě; byla jsem též mladá,

ale pokud jen se pamatovat mohu.

mohu říci, že jsem – chvála pánu bohu! –

hříchu pokušení nikdy nepoznala

Jistě mnohem lépe bude pro Bětušku.

v cizím-li kdes městě bude dělat služku,

nežli aby doma fabričkou se stala;

nevychovala jsem dceru pro fabriku!““

Kovařík měl trpké slovo na jazyku

pro ženu, jež často mluví pohrdavě

o děvčatech, která chodí do továrny;

že však dcera dvéře otevřela právě,

ženě věnoval jen ostrý pohled kárný,

k dceři své pak s těmi obrátil se slovy:

„Zde je Bětuška, nuž ať nám sama poví,

k čemu ve svém srdci nejvíc chuti cítí.“ –

Usedl a v řeči pokračoval svojí:

„Divné věru je to lidské živobytí,

k stálému bych skoro přirovnal je boji,

v němž se lidé věčně o kus chleba perou

zbytečně si život ztrpčujíce krátký.

Divně také pán bůh rozdělil své statky:

jedněm naložil jich vrchovatou měrou,

druhým žebráckou dal mošnu do kolébky.

O těch věcech jsem se napřemýšlel dosti,

ale nenabyl jsem jiné zkušenosti,

nežli že je třeba trochu jiné lebky,

jež by pomysliti mohla na opravu.

Chudí jsme, však proto nestrhnem’ si hlavu,

kolébky že naše osud nepostavil

do nádherných komnat, někam do paláce;

naším údělem i heslem naším: práce! –

Abych tě však dlouhou řečí neunavil:

před chvilkou jsme s matkou radili se tady,

jaká práce by se hodila ti asi,

nemůžem’ však nijak dobrati se rady.

Valně od sebe se liší naše hlasy

matka chce, bys trochu ohlédla se v světě,

abys do Vídně šla sloužit k její tetě,

já pak soudím, že by v továrně ti zdejší

také svědčilo; nuž zvol si sama nyní,

co by z obého ti bylo příjemnější.“

Rozhodnutí dívce malou starost činí,

takto za chvíli již odpovídá krátkou:

„„Vždycky jsem se při tom pomyšlení chvěla,

že bych se kdy s vámi rozloučiti měla,

s naší chaloupkou a malou se zahrádkou,

se vším, co mne těší a co tak mám ráda, –

a teď mi ten těžký kámen s prsou padá;

nevím ani, kterak děkovati bohu,

pod jednou že střechou s vámi zůstat mohu:

ráda, tatíčku, chci po vůli vám býti,

jen když nemusím už z otcovského domu.““

Paní Kateřina chtěla proti tomu

právě rozhodný svůj odpor vysloviti,

muž však předešel ji sám se ujav slova:

„Rád jsem, Bětuško, že nevzpíráš se práci,

kterou pohrdají lidé krátkozrací.

Mozolná je sice ruka dělníkova,

ale mnohdy čistší nežli ruce jiné,

měkkounké, jež zdobí skvosty velké ceny,

které bývají tak často zakoupeny

za pot, jenž se s čela ubožákův řine.

Měj vždy v uctivosti drsné, tvrdé dlaně

dělníkův a dělnic; i tvé stvrdnou brzy,

ale netřeba ti styděti se za ně,

na ty neodváží pošklebek se drzý. –

A teď ještě něco na srdci mi leží:

Mladá dívčí mysl rozezná jen stěží,

kdo jest upřímný a kdo se jím jen staví,

pozlátko pak lesklé za ryzí má zlato;

klenotem-li vzácným je nám přítel pravý,

jedem nejhorším jest licoměrník za to.

Tím chci říci jen, bys byla opatrná,

voliti až sobě budeš přítelkyně,

neboť každá na cti družky tvojí skvrna

také tobě by se počítala k vině;

a to známo přec, že ovec velké stádo

vedle zdravých také prašivé má rádo.

Toto kázalo mi srdce tobě říci.

Tak – a zítra se mnou půjdeš do továrny;

vím, že jistě krok tvůj nebude tam marný

a že tebe rádi přijmou za dělnici.

Proto však se nesmíš rmoutit, nazve-li tě

fabričkou zlý jazyk.“ – Paní Kateřina

při těch slovech sebou trhla křečovitě,

až se „Nebeklíč“ jí tlustý svezl s klína.

Bětuška již nemá stanu v jizbě šeré,

ven ji, do zahrádky mocná touha pudí,

a cit radosti, jenž ozval se jí v hrudi,

jásavou teď písní z hrdla se jí dere.

Ach, co vytrpěla v posledním jen čase,

o Vídni když pouze matka zmínila se!

Kolikrát si tady zaplakala skrytě,

kolikrát už „s Bohem!“ květinkám svým dala!

A teď jak by vodou byla uplavala

rázem všecka starost; proto jako dítě

Bětuška teď volně těká po zahrádce,

kleká ku květinkám, rukama jež svýma

zasadila z jara, mluví na ně sladce,

ba i stromy ve svém štěstí obejímá.