Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (II.)

Neslýchaný tovární ten ruch,

lomoz strojů, prach, jenž plní vzduch,

zprvu Bětušku až omámily;

sotva vešla v dílnu, tíseň náhlá

sevřela jí prsa, hrdlo stáhla.

Trvalo tak jenom krátkou chvíli;

po chvilce když od svého se stroje

odvážila vznésti oči svoje,

poznala, že její sousedkou tu

kovářova Lenka z Dolních Koutů,

s níž už ze školy je dobře známa.

V tom už Lenka přistoupila sama,

podala jí ruku a pak děla:

„Srdečně tě, Bětuško, tu vítám.

Nestůněš? Jsi trochu bledá; čítám,

že to strachem. Však jsem taky celá

z počátku se třásla. Milá brachu,

myslila jsem, že tady v tom prachu

nevydržím dlouho, zatím však

zvykla jsem mu, – zvykneš taky tak.

Chceš-li, budem spolu chodit z práce.“

Bětuška k ní rázem lásku cítí,

ruku stiskla jí a řekla krátce:

„Jak jsi hodná, Lenko, děkuji ti!“

Přátelství tak základ položen.

Od té doby chodí dívky obě

do práce i z práce spolu jen,

denně pak lnou větší láskou k sobě.

Veliký vliv Lenka na Bětušku

zjednala si záhy; třetí léto

pracujíc už ve přádelně této

o ledačem svoji mladší družku

poučiti může; v letech těch

mohla poznat život dělnic všech,

ví, čí čest a slovo něco platí,

ví též, koho jest se varovati.

Jednou přišel k stroji Bětuščinu

dozorce, jenž nad prací tu bděl;

zadíval se švarnou na dívčinu,

jaké tu již dávno neviděl,

pozoroval ňader bujné vlny,

oblé rameno, bok kyprý, plný –

a již dívku kolem krku vzal,

do ucha cos při tom šeptaje jí.

Se zlou však se tenkrát potázal;

za Bětušku starší družka její

odbyla tak smělost dozorcovu:

„Předloni co jsem vám řekla juž,

dnes vám tady opakuji znovu:

Styďte se! Tak nechová se muž,

jenž má doma hodnou ženu svojí.

U jiných se děvčat ohlédněte,

zdali vám snad u nich štěstí zkvete,

nás však tady nechte na pokoji!“

Zlostí zarděl dozorce se temně,

bez slova pak zmizel mezi stroji.

„Ten víc nepřijde! Již jednou ve mně

ničema se zmýlil, teď však asi

choutka zajde na věčné mu časy.“ –

„„Jenom aby se nám nemstil za to““ –

Bětuška se k Lence obrátila.

„Nic se neboj!“ těšila ji tato.

„Možná, že by rád nás dostal z díla,

to však se mu nikdy nepodaří;

dobře znají páni v kanceláři

dávno jeho čistou, pěknou duši.

Každý skoro dozorce tu míní,

dělnice že pouhou otrokyní,

které němá poddajnost jen sluší;

na nás pánům ukázati jest,

my že ještě máme v těle čest!“ –

Na druhý den starý portýr Vrána

oznamoval Bětušce hned z rána,

aby na večer, až půjde domů,

v kanceláři jistě stavila se.

„Mnoho štěstí!“ dodal vrátný k tomu,

dívce pak se zdálo, že v tom hlase

ukrýval se výsměch škodolibý.

Tušila, co na ni asi čeká,

myslila hned, že se velké chyby

dopustila Lenka prostořeká

a že dozorce se bude mstít.

Co jí asi mohou páni chtít?

A proč také nevolají Lenky?

Neveselý Bětuška má den,

koná práci jako bez myšlénky,

zdá se, jedna myšlénka že jen

plní její celou duši teď:

že dostane z práce výpověď.

S Lenkou ten den mluvila jen málo,

a když večer měla z práce jít,

lhala, ač jí líce nachem plálo,

ač se tomu vzpíral její cit,

že jí otec čeká ve strojovně;

když však Lenka ztratila se v davu,

smutně k prsům nachýlila hlavu,

k písárně pak zaměřila rovně.

Sotva že se octla v kanceláři,

všecka krev jí rázem prchla z tváří,

dozorce když zřela také tady.

Hofmann účetní, muž ještě mladý,

od stolu se neobrátil ani;

teprve když cosi pošeptal

dozorce mu, nechal psaní, vstal,

k dívce pokročil, zrak upřel na ni,

a ten zrak mu divným zaplál bleskem.

Tak jej zmátla krása mladé děvy

s celým nebem v oku ještě dětském.

Že zapomněl na vše, snad že neví

ani, proč ji zavolati dal.

Dlouho, dlouho zpitý zrak se noří

ve tvář sličnou, jež teď nachem hoří;

teprv dozorce když zakašlal,

trhl sebou Hofmann uzardělý,

ke stolu, kde ustal prve v práci,

pomalu pln rozpaků se vrací,

dozorci pak odejíti velí.

Ten se ušklíbl jak satan lstivý,

a než ještě vyšel z kanceláře,

před Bětuškou, pokorně se tváře,

k pokloně svá záda v posměch křiví.

Pomalu se mladý účetní

vzpamatoval, jeho zrak se zase

kochal v mladé dívky vzácné kráse,

s otázkou pak obrátil se k ní:

„Topiče tys Kovaříka dcera?“

„„Ano, pane!““ – „Dozorce si včera

stěžoval, že na paní si hráš,

poslušnost že jemu odpíráš

a že často povinnosti svoje

zanedbáváš; rci, zda pravda to je?“

„„Bůh mi svědkem, že v tom obvinění

ani slůvka pravdivého není;

všecko pomluva a msta je pouhá!““

„A proč msta?“ ptal účetní se zdlouha.

Dívka mlčky oči k zemi klopí.

Hofmann o krok popošel k ní blíž:

„Že to pomsta dozorce je, díš;

máme-li se domakati stopy,

jež by nás v té věci k cíli vedla,

nutno, abys řekla pravdu celou.“

Plaše dívka k mluvícímu vzhlédla,

nesměle pak, s tváří uzardělou

vyprávěla o včerejším dni,

dozorce jak přitočil se k ní,

jak ji prudce kolem krku chyt’,

dřív než tomu mohla zabránit,

a jak Lenka odbyla ho rázně;

také k tomu přiznala se teď,

jaký se jí zmocnil pocit bázně,

že dostane z práce výpověď.

Usměvavě Hofmann na ni hledí,

pak se ptá, zda doma o tom vědí,

jaká se jí nehoda tu stala.

„„Ani slova““ – dívka zašeptala.

„To bys také zamlčela doma,

kdybych já tě nyní objal snad?“

ptal se dále chvějícíma rtoma,

na rámě pak dívce ruku klad’.

O krok dívka ustoupila před ním.

Účetní však vášně divé hnutí

zakrýt sladkým úsměvem se nutí:

„Bojíš se mne? Myslíš, že jsem jedním

z lehkých hejsků, jakých v světě dosti?“

Potom dodal hlasem tichým, vážným:

„Dovedu si vážiti tvé ctnosti,

které chci být andělem vždy strážným. –

Teď však čas, bys domů vrátila se.

Dozorce se neboj; kdyby zase

ublížil ti, víš, kde přítel tvůj.

Dobrou noc! Bůh tebe opatruj!“

A když Bětuška již na prahu

pohledem mu vděčným děkovala,

ztratil náhle všecku rozvahu,

objal ji a na ústa jí malá

vtiskl dlouhý polibek – tak žhavý –

Vzkřikla dívka, jako ptáče kvílí,

když je v spárech drží krahuj dravý,

potom napjavši své všecky síly

vymkla se a prchla ze dveří.

Mlčky portýr zavřel vrata za ní

a když do jizby se vrátil maní

utkvěl zrakem na své neteři,

malé dívce, osmileté as,

hlavou zavrtěl a v kníry šedé

zabručel: „Ať se mi jak chce vede,

tebe nedám pánům napospas!“

Po útěku Bětuščině prudkém

účetní stál jako přimražen.

Proč nejednal opatrně jen!

Teď snad tímto nerozvážným skutkem

na vždycky to přerozkošné dítě

odpudil si. Škoda, věčná škoda! –

Kdo však vinen tím? Krev není voda:

než se naděješ, už prozradí tě...

Kovařík byl dávno po večeři,

Bětuška když oddychujíc ztěžka

do nizoučkých vstupovala dveří.

Na otázku, kde tak dlouho mešká,

odvětila, rdíc se při tom celá,

že kus cesty Lenku provázela.

„Podruhé ať mně tak nespěcháš!“

důrazně svou dceru napomíná

starostlivá paní Kateřina;

„vždyť jak oheň horké tváře máš,

že by od nich sirka chytla lehce.

Ale tací jste vy lidé mladí:

žádný starších poslechnouti nechce!“

„Nesedej hned!“ moudrý tatík radí.

„Procházej se trochu po světnici.“

Bětušce v tu chvíli bylo v duši,

jak by měla otci pravdu říci,

kde že byla, proč jí srdce buší,

proč jí líce takým ohněm planou;

nemůže dnes otcův pohled snést,

který, ač se sama dívá stranou.

zdá se jí, že na ni upřen jest.

Byla ráda, kukačka když malá

na hodinách devět odkukala.

Bětuška již v komůrce je své,

ale marně k sobě spánek zve;

na rtech ohněm polibek ji pálí,

a kam hlédne, všude jak by plály

jiskrami dvě velké, žhavé oči.

Marně dívka modlitby si šepce;

myšlénky se steré honí v lebce,

všecky však se kolem muže točí,

jehož rty se na rtech jejích třásly.

A když příchod jitřenky se blížil

a již hvězdy ponenáhlu hasly,

teprv dívce spánek víčka sklížil.