Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (III.)

V továrně bys hledal změny marně:

od časného rána do večera

četné stroje hrčí jednotvárně,

nad nimi se míhá paže sterá,

o práci jež se strojem se dělí;

kovových těch pracovníků zpěv

tlumí hovor pracujících děv,

že se zdá ti, jak by sbor jich celý

strojem byl, jenž němě koná práci;

nepřehledná síň se všecka ztrácí

v mračnech prachu, který vzduchem lítá.

Jenom s Bětuškou se stala změna:

veselá dřív, usměvavá, hbitá, –

smutná teď a stále zamyšlena

hlavičku svou rusou k ňadrům kloní.

Marně Lenka starostlivá o ni

po příčinách změny té se pídí;

tuší sic, že její srdce asi

o své právo na lásku se hlásí,

ale kdože byl by z mladých lidí

cílem její touhy, marně hádá;

o Bětušky každém kroku ví,

také ví, že s hochy právě ráda

přítelkyně její nemluví.

Pouze dozorce, to tajno není,

na dívčině srdéčku co hlodá,

proto často drzý zrak svůj vbodá

v její líčko, až se zarumění,

potom ušklíbne se jako ďas.

Bětuška se, chudák, vzpomínání

na Hofmanna živou mocí brání,

ale darmo; vždycky znova zas

myšlénka, již zahnala, té chvíle

v mysl se jí vtírá zarputile.

Ó, jak by se hněvala naň ráda!

Jak byl smělým k ní, jej v duchu kárá!

Marno vše: hněv mizí jako pára,

za něj láska v srdce se jí vkrádá...

Tři dni účetního neviděla,

krátké tři dni – pro ni věčnost celá!

Dříve vídala jej častěji,

téměř vždycky, šla-li z práce domů;

a teď tři již dlouhé dni jsou tomu,

co ho nezří! Vyhýbá se jí?

Či snad stůně? – Nedej, Bože milý! –

Divný jakýs, nevýslovný strach

sevřel prsa jí a hrdlo stáh’,

oči se jí slzou zakalily,

maně k srdci bušícímu sáhla.

Bála se ho – a přec po něm práhla.