Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (IV.)

Přišla sobota a dělnic dav

před písárnou čekal na výplatu.

Ve směsici různovlasých hlav,

v pestré směsi loktušek a šatů

topičovu poznáš rusovlásku,

jako pozná oko tvoje z jara

v mladé trávě skromnou sedmikrásku,

Z daleka ji Kulhánková stará,

která slouží pánům z kanceláře,

zočila a hned se těsně za ní

postavila, sáhla do kapsáře,

Bětušce pak tajně jakés psaní

tisknouc v ruku chtěla couvnout zase.

Polekaná dívka ohledla se,

když však zřela starou Kulhánkovou,

jejíž oči jen se usmívaly,

zarděla se – a již lístek malý

rychle zmizel pod zástěrkou novou. – – –

Paní Kateřina při večeři

nemohla se vynadivit dceři,

kde jen vzala tolik veselosti;

vždyť pak věru za posledních dní

nebylo již ani řeči s ní –

a dnes řečí má i smíchu dosti.

Muž jí podal vysvětlení záhy:

„Inu, je to přec jen pocit blahý,

když má člověk hodné, zdárné děti;

dnes ti mohu, matko, pověděti,

Bětušce jak naší štěstí svědčí:

v továrně je teprve čas krátký

a již za čtrnáct dní o dvě zlatky

bude mzdu mít ode dneška větší

nežli mnohá, jež tam léta tráví.

Od účetního, jenž u nás včera

ve strojovně byl, mám tyto zprávy.“

Kdyby tušil, proč že jeho dcera

veselá tak, mluvná, usměvavá!

Kdyby zřel ji, kterak ve chvíli tu

na komoře při kahánku kmitu

nad lístek se kloní její hlava,

který dříve za ňadry byl skryt!

Páchne sic ten lístek němčinou,

ale mocný z něho sálá cit,

který rázem dívku nevinnou

opojil; vždyť účetní v něm mladý

klenotem svým drahým jmenuje ji,

který mu je světa nad poklady,

po němž prý však vzdychá v beznaději

ach, vždyť teprv nyní plně cítí,

kterak byl k ní nevýslovně smělý;

může-li mu jenom odpustiti?

Kdyby věděla, jak toho želí,

jak to všecku mysl jeho kruší,

kolikrát už odprosil ji v duši,

nemohla by se naň hněvat ani.

Jediné má nyní pouze přání:

aby sama ústa její malá

odpuštění jemu zvěstovala;

proto v posled vyzývá ji list,

aby na důkaz, že v srdce její

nevkradla se k němu nenávist,

zítra večer přišla do alejí.

které přímo od továrny vedou

k „zámečku“, v němž byty úředníků.

Dívce přeletěl nach tváří bledou

a již tiskla ke žhavému rtíku

lístek od toho, jenž v jejím nitru

vzbudil city nepoznané dříve.

Tu noc opět pozdě – teprv k jitru –

k dívce sny se snesly konejšivé...

Příroda se k dnešní neděli

vyšňořila svými šperky všemi:

pěvců pernatých sbor veselý

dávno ze snů sladkých vzbudil zemi,

jež si ve své bujné, vonné vlasy

drahocenných perel šňůry vplítá

a když v slunci vidí svoje krásy,

usmívá se mocnou slastí zpita,

a jak dychne, všecko vůkol voní;

starý dub, jenž probudil se právě,

po očku jen toužně šilhá po ní;

větříček, jenž dosud ležel v trávě,

vida jeho roztoužený hled

křídly zatřepal a dal se v let

na kraj lesa, kde se k bříze bílé

přitočil a cos jí pošeptal,

sousedka to zvěděla též chvíle –

a již v brzku celý les se dal

do smíchu, že dub se láskou trápí;

stráň i skála, háj i širá niva,

přísný bor i říčka skotačivá –

vše se směje, vše se v slunci stápí.

Bětuška den protrávila celý

na zahrádce, kde se kvítkům svým,

které nejlépe jí rozuměly,

svěřovala se svým tajemstvím.

Kam dnes hledne, všude lásku tuší:

o ní motýl sní, jenž na keři

usadil se, pro ni hašteří

dvé se pěnkav na vysoké hruši,

láskou moucha bzučí v přeletu,

láska dýše všude ze květů,

z růže jako z chudé sedmikrásky,

ba i vánek šeptá její zkazky.

Večerní se k zemi snáší chlad

na kraj ztichlý, jenž už leží v stíně,

ale dosud pln je sladkých vnad.

Mocná touha v srdci Bětuščině

ozvala se. – – – Zadními teď vrátky

vykradla se dívka ze zahrádky,

k továrně se dala bezděky;

odlehlými kvapí uličkami,

kde jí lidé nejméně jsou známi

a hle! teď už stojí u řeky,

za níž park jí přívětivě kyne.

Toužně její zraky zaletěly

za řeku, kde aleje se tměly,

nejedno kde skryto loubí stinné;

v jednom snad jí Hofmann očekává. –

Myšlénka ta krev jí hnala v líce.

že až se jí zatočila hlava.

Jak je šťastna! Nepřeje si více,

nežli aby muži milenému

v náruč mohla klesnout, říci jemu,

jak si váží ho, jak má jej ráda,

kterak na něj myslí dnem i nocí,

jak i ve snu v duši se jí vkrádá. – –

A již jakous tajnou hnána mocí

na most vkročila, – však v téže chvíli

stanula. Cos ptalo se jí, ví-li,

proč as Hofmann do parku ji zve?

Má-li rád ji, jak v svém listě píše,

proč že sám jí nevyhledá spíše?

Či snad stydí za city se své? –

A již, jako by tím byla jista,

zachvěla se, ruku k srdci tiskla

bušícímu, z oka slza tryskla;

smutně dívka od toho se místa.

milenci kde v náruč klesnout chtěla,

volným krokem domů navracela...