Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (V.)

Marně Lenka kovářova

pokusy dnes mnohé činí,

k řeči přimět přítelkyni;

Bětuška dnes ani slova

neslyší, cos jiného jí

plní mysl: ach, vždyť skrývá

zase pod zástěrkou svojí

lístek, jehož slova tklivá

neustále v sluch jí zvoní.

Hofmann jí v tom píše listě,

nadarmo jak toužil po ní;

čekal prý, že přijde jistě,

myslilť bloud, že první žena,

ku které svou přilnul duší,

srdcem je mu nakloněna. –

Jak se zklamal! – Sotva tuší

Bětuška, jak těžkou ranou

duši jeho rozervanou

zranila. Co dál mu zbude?

Z městečka, kde mu tak záhy

zvadl lásky kvítek drahý,

odejde; však vždy a všude

rád si bude vzpomínati

na chvilku, kdy vášní zmámen

kyprých jejích rtíků plamen

cítil na svém retu pláti...

„Má mne rád!“ v svém nitru skrytě

zajásalo šťastné dítě –

a v tu chvíli zdálo se jí,

jakoby těch strojů řad

hovořil k ní veseleji,

volal, jásal: Má tě rád! –

Neklamal se Hofmann: dosti záhy

došel cíle zoufalým svým listem.

Lahodný byl večer letní vlahý,

komárů rej ve vzduchu již čistém

ustával, jen s polí, která voní,

zněla cvrčků píseň monotonní.

Letní večer – klidu sladká chvíle

poslední kdy krůpěj potu stírá

člověk s čela po skončeném díle,

dokořán svá okna otevírá

a vzduch svěží plným douškem pije;

vlahý večer – chvilka milujících,

kterým oheň v srdci plá i v lících,

chvilka, z které sálá poesie,

něha, touha, láska, smyslnost. – –

Přes dřevěný, starý, sešlý most,

který k parku továrnímu vede,

postava se kmitla mladé ženy,

dveřmi, které zpola otevřeny,

proklouzla, jen šaty její bledé

míhají se chvilku v hustém šeru,

víc a víc se zraku ztrácejí,

až zanikly v dlouhé aleji. – – –

Brzy sličnou topičovu dceru

v temném, svůdném loubí jasmínovém

pevně Hofmann držel v objetí;

každým polibkem lhal, každým slovem

lásku nevinnému dítěti,

bez vlády jež v náruč jemu padlo

poupě zlomené, jež zvolna vadlo. – – –

Časem v houští probouzel se hmyz,

tlumený když a přec pronikavý

ston se v loubí ozval; řekl bys,

že tam jestřáb holubičku dáví. – – –

Byla hluboká noc, tichá, tmavá,

Bětuška když z parku vyšla zas;

chůze její těžká, vrávoravá,

zcuchaný a rozpoutaný vlas

změnily ji, že bys v ní teď stíží

topičovu dceru poznal hezkou.

Jako přízrak, jako stín se plíží

podél řeky vinoucí se stezkou,

nedbá, že jí rosa šaty třísní,

ba snad ani neslyší, jak vřele

slavík v houštině kdes osamělé

milostnou se rozklokotal písní,

že až nitro zachvívá se v hloubi;

co jí život, co jí celý svět,

před chvilkou když v jasmínovém loubí

opadal jí nevinnosti květ. – – –

Doma matka vítala ji slovy;

„Kdyby tě tak, dítě, tatík zřel!

Štěstí, že dnes noční službu měl;

běda ti však, jestliže se doví,

žes tak dlouho toulala se venku!“

Bětuška se mlčky ve přístěnku

ztratila. Sen brzy lokty svými

objal dívku k smrti unavenou,

barvami jí líčil růžovými,

že je šťastnou Hofmannovou ženou,

v drahého že muže kadeřích

probírá se a že sedí v oné

besídce zas jasmínové, vonné,

v níž ji schvátil lásky sladký hřích – – –

Od té doby topičova dcera,

když měl noční službu otec její,

zabloudila často za večera

k továrnímu parku do alejí.

Aby pak se Lenky kovářovy

zbavila, jež prohledla by jistě

brzy její poměr k Hofmannovi,

dána práce na jiném jí místě,

v motárně, kde lepší vzduch též vane.

Paní Kateřina již se ani

chvíle dočkat nemůže, kdy stane

Bětuška se účetního paní.

A že se jí stane, pevně věří;

však si vždycky myslila, že kyne

lepší osud její hezké dceři;

z nejedné-li dělnice již jiné

dáma bohatá a vznešená se

mohla státi, proč by toto štěstí

nemohlo též její dceři zkvésti,

jíž se málokterá rovná v kráse?!

Manželu však paní Kateřina

dosud tají lásku Bětuščinu;

bojí se ho, toho podivína,

aby nerozvážného se činu

nedopustil. Nikdy nedal mnoho

na tu panskou přízeň Kovařík, –

a tak by se jistě strhl křik,

kdyby snad se nepřipraven toho

dověděl, že jeho dcera milá

panským slibům lehce uvěřila.

Což to bude překvapení pěkné,

až mu Hofmann o Bětušku řekne!