Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (VI.)

Kovařík už od nějaké doby

pozoruje, jakoby se z dáli

jeho domku známí vyhýbali;

proč se asi přátelé naň zlobí?!

Však i v továrně se teď mu zdává,

jak by mezi jeho přáteli

mnozí na něj cize hleděli.

Až ho z toho někdy bolí hlava,

co se marně o tom napřemýšlí,

jaká příčina té náhlé změny.

Proč dnes ráno, do práce když přišli

jeho druzi, byli jako pěny?

Sotva že mu dali pozdravení!

Co jen mají proti němu as?

On si aspoň viny vědom není.

Vespolek-li mluví, tlumí hlas,

úkosem též některý se z nich

časem po něm ohlédne, – a vždycky

je mu, jak by z pohledů těch lidský

hněv se šklebil naň a syčel smích.

Když šel z práce pozdě při měsíčku,

z myšlének jej vyrušila slova:

„Dej vám Pán Bůh dobrý večer, strýčku!“

Vztyčil se – hle! stará Kulhánková

stojí před ním, její ústa křivá

k nejsladčímu úsměvu se strojí.

„Oč, že se vám, strýčku, v hlavě rojí

myšlének dnes houfy? Tak to bývá,

když má člověk hezkou dcerušku.“ –

„„Nerozumím, co tím říci chcete.““ –

„Ale nic! Jen, že svou Bětušku

pod čepeček brzy dostanete.

Inu, jenom co je pravda svatá:

z účetního bude dobrý zeť.

Ale jářku, strýčku, čas už chvátá,

Bětuška pak denně roste teď;

ať nemáte před svatbami křtiny!“

„„V hrdlo, babo jedovatá, lžeš!““

vzkřikl Kovařík a pěstí též

pohrozil jí. „Bože trojjediný!“

ulekla se babka couvajíc.

„Pro pravdu přec nejčastěji zle je!

A vy, strýčku, opravdu jste nic

netušil, co s Bětuškou se děje?

Takový muž okoukaný v světě

že by se dal dcerou ošidit?

Nu, co škodí; budete přec mít

jako z cukru hezounkého zetě

Ale jak jsem řekla: už je čas,

aby je pan páter svázal štolou.

Odpusťte mně, jestliže jsem vás

nechtíc pravdou zarmoutila holou.“ –

Kovařík však neslyšel jí juž...

Ulekla se paní Kateřina,

kterak dobrácký vždy její muž

změněn přišel dnes: tvář jeho siná,

čelo jak by rádlo rozbrázdilo,

z očí blesk mu časem šlehl krátký;

bystré oko Bětuščiny matky

poznalo hned, kolik uhodilo.

Ve světnici dusné ticho chvíli,

před bouří jak ve přírodě bývá.

Dutým hlasem, ze kterého divá

bolest, beznaděj a hoře kvílí,

ptal se topič, pravda-li, co děla

Kulhánková. Žena rozechvělá

přikývnutím přisvědčila němě.

„Kuplířko! Že nosí tebe země!“

vzkřikl Kovařík a na stůl pěstí

udeřil, až okno zařinčelo.

Těžké mraky, které bouři věstí,

v okamžiku pokryly mu čelo,

v oko se mu uložil stín vzdoru.

Světlo vzal a vyšel na komoru,

kde je lůžko Bětuščino prosté.

Krev mu v žilách vře, hněv jeho roste,

zdá se mu, že nejlíp ukončiti

pádnou ranou všecku hanbu, muku –

a již skokem k Bětušce se řítí,

svírá pěst – už zdvihá k ráně ruku – –

„Chcete něco, drahý tatíčku?“

procitnuvši děvče zašeptalo,

slza se mu třásla na víčku.

Bůh ví, co se Kovaříku stalo,

že mu náhle paže klesla chabě,

hlas že změkl mu a chvěl se slabě,

k vyhýbavé když se odpovědi

vzchopil posléz: „Chtěl jsem vědět jen,

spíš-li, když ti do komůrky hledí

měsíček; teď však jsem spokojen.

Spi jen dále, do dne dlouho ještě...“

„Dobrou noc, tatíčku! Dobře spěte!“

Dlouhá noc, když starost mysl hněte,

divý bol když srdce svírá v kleště,

do hlavy když krev se hrne valem,

v úzkosti a strachu neskonalém

když se zdá ti, jako by ti chtěl

na hlavu strop spadnout každou chvíli,

div že člověk hrůzou nesešílí!

Takovou noc Kovařík dnes měl.