Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (VII.)

Po probdělé noci časně ráno

– ještě za tmy – Kovařík je v práci;

chvílemi se mdlobou zapotácí,

čelo, vráskami jež rozoráno,

občas tvrdou dlaní přejede si,

jakby z těžkého sna, jenž jej děsí,

probouzel se právě. Nyní ví,

proč že přátelé naň záští měli;

také se jim ani nediví:

ó té hanby, jakou na rod celý

nešťastné to dítě, jeho pýcha,

uvalilo lehkou myslí svou!

Kovařík dnes u svých kotlů dvou

zachvěje se často, vzdychne zticha,

často také dnes krom obyčeje

na prostranství před kotelnu spěje,

odkud dobře vidět k zámečku.

Zas tu stojí s vytřeštěným okem,

jako člověk, jenž má horečku.

Hle, teď sebou trhl – a již skokem

zmizel za dveřmi, jež přivřel tiše,

a jen skulinou jich sotva dýše

k blízké cestě upíral své hledy.

Za chvíli ten, na nějž číhal tady,

kráčel kolem, – účetní to mladý.

Je dnes jaksi nevyspalý, bledý,

chvilkami jej také trápí kašel.

Jaký div! Byl včera za nevěstou

a noc téměř celou strávil cestou.

Sotva Hofmann do pisárny zašel,

v patách byl mu otec Bětuščin.

Mladý muž, jenž zapomněl už zpola

na Bětušku i svůj mrzký čin,

ulekl se tak, že tmavá kola

dělala se jemu před očima

a tak na celém se třásl těle,

jakoby jím lomcovala zima.

Topič, jindy pokorný, dnes směle

do očí mu hleděl delší dobu,

potom jal se mluvit dutým hlasem,

hlubokým, jak vycházel by z hrobu:

„Víte, pane účetní, proč já sem

přicházím? Ach, vždyť mne přece znáte!

Otec jsem té hezké Bětušky,

vedle níž jste kladl tolikráte

hlavu na měkkounké podušky;

otec děcka jsem, jež vy jste řečí

omámil – a zkazil! Robátko,

které spatří světlo za krátko,

v matky životě již nyní svědčí,

jaký hřích jste spáchal na ubohé.

Proto přicházím dnes, bychom spolu

účtovali.“ – Velikému bolu

topič podlehl a slzy mnohé

polily mu líce osmáhlá.

Hofmann, dříve bez vlády a síly,

nabýval zas ducha znenáhla,

a když hořké slzy udusily

další slova Bětuščinu otci,

pohrdlivě ohrnul svůj ret:

„„Vida, vida, kterak vy jste krotcí!

Nebojte se, zaplatím vám hned.““

Z kapsy vyňal ku pokladně klíče,

otevřel ji a pak před topiče

na stůl hrstku stříbrňáků hodil:

„„Slušný to snad vaší dceři podíl!““

Kovařík se zachvěl jako mrazem,

stříbrňáky rukou smetl na zem,

až se do všech koutů rozběhly,

z temných očí zlověstné mu blesky

jako z mraků černých vyšlehly:

„Peníze?! Ó, pane, dělník český

prodá jen svou práci, – ne svou čest!

Rány, již jste zadal dceři mojí,

bídné vaše stříbro nezahojí!“

Při tom sevřel křečovitě pěst.

Hofmann vztekem zasípal jak had:

„„Hleďme na tu pyšnou luzu nahou!

Nechceš, chlape nestydatý, snad,

abych tu tvou holubičku drahou

od oltáře vedl naposled?

Stříbro-li ti dosti dobrým není,

kliď se odtud!““ V mocném rozčilení

slova neschopen a k smrti bled

Kovařík byl skokem u Hofmanna,

napřáhl naň ruku, – ale rána

nedopadla; účetní se hbitě

vyhnul jí a prchal okamžitě

z kanceláře mezi přadleny.

Topič jako zubr zraněný

v patách za ním – ha, teď mezi stroji

dohonil ho! Nastal zápas krutý,

jehož svědkem zástup nepohnutý

dělnic, jež se vydechnouti bojí.

Krutý zápas ! Šílenců se dvé

v těsném klubku na podlaze svíjí,

druhu druh šat divě s těla rve

hlavy jejich o dlaždice bijí. – – –

Nastojte! teď mezi zápasící

prodrala se dívka bledých lící –

Bětuška! Zjev její nenadálý

roztrhl je na okamžik malý.

Však už Hofmann, jemuž uvolnily

na chvilku se paže, ze vší síly

soka v prsa udeřil; ten vzad

zavrávoral; hlavou na stroj pad’, –

v tom již zachvěl dílnou výkřik děv

zoufalý; to hrozný zřely zjev:

řemen, jenž se na hřídelích smýká,

zachytil v tu chvíli Kovaříka,

vynesl jej bleskem k stropu dílny, –

rána o strop – nový výkřik silný –

a již chuďas děsně zohavený

s roztříštěnou lebkou letí k zemi. – – –

Zatřásl ten obraz dělnicemi,

na chvíli že jak by přimraženy

stanuly, však v příštím okamžiku

v zmatku, pláči zoufalém a křiku

hlavním východem i postranními

tlačily se, – Hofmann mezi nimi.

Za krátko se dílna vyprázdnila;

Bětuška jen s mrtvolou tam zbyla.