Z TOVÁRNÍHO VZDUCHU. (VIII.)

Třetího dne nesli Kovaříka k hrobu.

V prosté černé rakvi leží vedle děda

malá jeho vnučka růžička jak bledá,

po dědově smrti za krátkou jež dobu

mrtvá přišla na svět na továrním dvoře.

Za rakví se vedle topičovy ženy

dělníkův a dělnic vlní celé moře;

v továrně dnes mrtvo, stroje jako pěny.

Dávno odešel kněz starý se hřbitova,

odešla i chudá po topiči vdova,

dávno rakev čerstvou zasypána hlinou, –

ale dělníků tu zástup dosud stojí

tiše jako vojsko připravené k boji.

K jednomu teď místu všech se zraky šinou

Na hrobní se kámen mladá žena staví –-

kovářova Lenka, nad čerstvým teď rovem

ujímá se řeči, nehledaným slovem

bezúhonný život nebožtíkův slaví,

jak byl poctivým a vytrvalým v práci,

jak byl upřímným a obětavým Čechem,

česká vlast že syna dobrého v něm ztrácí.

Každý poslouchá ji s utajeným dechem,

nejeden též slzu stírá tvrdou dlaní.

Když pak Lenka štkáním prorvanými slovy

dotekla se hrozné smrti topičovy,

ze zástupu kdosi zvolal z nenadání:

„Účetní ho zabil! Pojďme na Hofmanna!“

Osudným tím slovem bouře rozpoutána:

jako do moře když vichr divý duje,

dělníků tak zástup hlučí, vyhrožuje,

ten se hněvem rdí, tvář toho vášní bledá,

hrozivě též mnohá pěst se nyní zvedá,

na konec pak pláč a hrozby, proklínání –

vše se slilo v heslo: „Vzhůru na zámeček!“

V tomto hluku nikdo nevšiml si ani,

kterak se hřbitova dozorce se Křeček,

– týž, jenž z hloubi duše nenáviděl Lenku, –

tiše vykradl a teprv když byl venku,

do běhu se dal a ku přádelně mířil.

Na hřbitově zatím tvořily se řady,

žen i mužů hluk vždy víc a více vířil

Náhle dav se ztišil: stařec šedobradý

postavil se v čelo, Lenka vedle něho

a již hnul se zástup s místa posvátného,

rozvíjel se zvolna obrovitým hadem.

Cestou čety řidly; mnohému se hlavou

kmitla myšlénka, že nejde cestou pravou

a že snad už zítra děti jeho hladem

budou plakati, když plán se nepodaří;

jiný na otce si, na matičku chudou

ve chvíli tu vzpomněl, ubožáci staří

kterak ve starostech čekati ho budou,

nehoda-li se mu stane při výpravě;

jiný v duchu viděl děvče své, jež právě

jako jindy jde mu vstříc, však tenkrát marně. –

Malý jenom hlouček došel ku továrně.

Pomátlo je trochu, že jim starý Vrána

otevřel dřív ještě, nežli zaklepali;

první tuto jisté překážky se báli –

a hle! dokořán jim otevřena brána.

Vešli na nádvoří. Divně, netušeně

nejednomu srdce zabušilo v těle;

vždyť se před prací tu scházívali denně –

a dnes tudy táhnou jako nepřátelé!

Mnohý dělník svého přenáhlení želí,

zpět však nelze již, čest dále jíti velí!

Před jejich se zraky stromů ze zeleni

vynořilo vlídné sídlo úředníků,

několik jen krokův – a již zaraženi

stanuli v tvář tváří svému továrníku,

jenž jim kyne, aby přikročili blíže;

ale jak by v zem jim byly vrostly nohy,

všichni stojí, studem zardívá se mnohý,

jazyky všem divné jakés pouto víže.

Chvíli trvalo, než odpověď se čísi

na otázku vlídnou, čeho žádají si,

z hloučku ozvala: „My jdeme k Hofmannovi!

Ať se ukáže a veřejně nám poví,

topiče proč zabil!“ V nastalém zas tichu

špatnou češtinou, jež mnohé nutká k smíchu,

továrník se ujal slova k odpovědi:

lituje, že nelze vydat účetního,

neboť zmizel prý, – kam, nebesa jen vědí;

však prý spravedlnost všude dohoní ho;

v další řeči pilné dělníky si chvále,

přáteli jen svými nazývá je stále,

při tom výstrahu jim dává před buřiči,

kteří mezi lidem dělnickým se nyní

objevují zhusta, o bezpráví křičí,

které dělníkům prý továrníci činí,

zvýšeným pak, silným podotýká hlasem,

že prý také ženy posledním se časem

v nekalém tom díle živě súčastnily;

na konec pak doufá, „přátelé“ že milí

nepohrdnou malou večeří, jež pro ně

v dolní hospodě dnes bude přichystána.

„Bůh rač zachovat nám dlouho milostpána!“

zvolal kdos – a brzy hluboko se kloně

a zas do výšky své čapky vyhazuje

celý hlouček jásal: „Sláva milostpánu!“

Nejvíce své tváře při tom nafukuje

Křeček dozorce, jenž tamto od altánu

k jásotu dal heslo. – Dříve usměvavá

továrníka tvář teď hledí pohrdavě

za hloučkem, jenž z parku vytrácí se právě

a v němž mnohý ještě z dálky čapkou mává.

Darmo Lenka prosí, darmo zapřísahá,

aby svojí cti, jež nade vše je drahá,

neprodávali snad za sklenici piva;

v hluku zástupu, jenž jásá teď a zpívá,

zanikají slova plamenná a vřelá;

nadarmo se snaží, aby otevřela

v poslední jim chvíli oči zaslepené,

darmo čeká, že se lid ten rozpomene

na slib nebožtíku slavně učiněný,

jeho smrt že pomstí. – Nevázaným smíchem

lid jí odpovídá, že by bylo hříchem

poslouchati déle kázání té ženy,

v hospodě když čeká občerstvení na ně.

Zarděly se Lence temně líc i skráně,

zmlkla její ústa třesoucí se hněvem. – – –

S výskotem a křikem, bohopustým řevem

hrstka mladých lidí mávajících holí

do hospody hnala za plné se stoly,

aby špetku cti, jež v těle ještě zbyla,

udusila v dýmu, v pivě utopila – – –

Za Hofmannem jak by zavřela se voda;

v Kostelci naň lidé zapomněli brzy,

nikdo v městečku proň neuronil slzy,

nikdo nevzdychl si, že ho odtud škoda.

Lenka pro své smělé, pobuřlivé řeči

na několik dní je do vězení dána,

na vždy zavřena pak tovární jí brána;

můž‘-li z čeho míti Křeček radost větší?

A což Bětuška a paní Kateřina?

Dívky ubohé se vysílené tělo

mezi životem a smrtí potácelo,

nejednou se zdálo, že již uhasíná;

nezlomená však, jen ochromená síla

posléz nad nemocí přece zvítězila.

Paní Kateřina na svá stará leta

chatku prodala a z rodného se místa

s dcerou svojí na vždy odstěhovat chystá

do Vídně, kam zvát ji nepřestává teta.

Těžko Bětuška se loučí s rodným místem,

kde se jako děcko bezstarostně kladla

na lůžko, kde v srdci nezkušeném, čistém

první láska se jí rozvila – a svadla.

Uzří-li je zase? – V smutné beznaději

hořkým pláčem oči rudnou do krvava...

Jedna myšlénka jen útěchu jí dává:

cizina že aspoň nezná hanby její.