Z TROSEK ŽIVOTA.

Co krásných myšlenek

utone v bahně života,

když člověk utíká za kusem chleba

a při tom padá a klopýtá,

vstává zas a dále běží,

myšlenky rodí se, prchají,

že jednu zachytíš stěží,

a když ji zvěčnit chceš

chvějící se svojí rukou,

karabáč zasviští nad hlavou

a ty štván surovou mukou

utíkáš bolesti záplavou

životem dále – dál

za skývou chleba –.

Co krásných myšlenek

utone v studnici,

a co jich ve stavbě

zazdějí zedníci

a co jich vyházím s cihlama

na lešení.

A oni šlapou je nohama

a pak je pod cihly vtěsnají,

s vápnem mé smíchají

potěšení.

A při tom smějí se

a zdivo před nimi kyne,

karabáč nad hlavou sviští

a mně krev z rukou zas prýští,

a duše hyne.