Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV,

Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV,

veverka na strom vyskočila,

únavou v uších šumí krev,

zima jest tichá a bílá.

V posvátné lesů mlčení

tajemná cesta divně svítí,

mocné jest její vábení

po ní jen jíti a jíti.

Přes černé hvozdy za obzor

podle zdí hřbitovů a sadů,

přes pekla nížin, smutek hor,

nedbati žízně a hladu.

Nedbati hlasů, písní, hvězd,

stesku a touhy, která tíží,

nedat se ničím z toho svést,

cokoliv v očích se vzhlíží.

Přes touhu jít a přes lásku

na samý vrchol víry vkročit,

pro čest stálosti o sázku

s nadějí do hlubin skočit.

Zhynuli, kdo šli přede mnou,

svedeni touto cestou klamnou?

Lidé i hvězdy po svém jdou,

co na tom, jde-li kdo za mnou!