Z ULICE.

Ten Kristův obrázek, tak vetchý, za sklem skříně!

Co as tu bábu ctnou tak divným citem hnulo,

že na ten obrázek tak civí... v brvy stíně

že velkých slzí dvé se v ráz jí vyřinulo? –

Je krví zbroceno to jasné čelo svaté!...

A bába štká a víc se těžké slzy lijí...

Proč, bozi, člověka vy k pláči nutíváte?

Vám třeba soucitu těch, kdož se v mukách svíjí?

Ty’s, Kriste, v šátek vtisk’ své zkrvácené líce,

by’s jejich obrazem svět trápil ještě více! –

A zapřít nemůžeš, že sirou zemi tu

by zastřít nemohla již války peruť chará,

když měl by s námi bůh jen tolik soucitu,

jak s jeho synáčkem ta vetchá žena stará.