Z ULICE.

Kol nožířova krámku

se často ubírám,

je úzký tak a malý

a šerý jeho krám.

Však na kočárku dítě

tam vždycky sedět zřím,

má živá, krásná očka –

je v stejném věku s mým.

Muž brousí svoje nože

a vždy se usměje,

když ke kočárku vzhlédne,

kde jeho naděje.

Dnes šel jsem zas tu kolem

a zachvěl se a lek’:

v tom malém krámku scházel

ten dětský kočárek.

U práce seděl nožíř

už jistě od rána,

líc jeho se mně zdála

být bolem strhána.

Snad, Bože... S mým věk stejný...

Vše na vlásku tkví, žel –

mně nůž váš nejostřejší,

nožíři, v prsa vjel!